Ostatně na normální život se těšíme už dva roky. Dnes pouze jednu krizi, tu kovidovou, vystřídala jiná. 

Zdá se, že války probíhají minimálně dvě. Jedna je ta skutečná, ta, kterou ukrajinský národ prožívá každý den a snaží se jí čelit, a pravděpodobně jí čelí s odvahou a hrdinstvím. Válka, v níž umírají lidé. Druhá válka je virtuální a probíhá v médiích. Umírá v ní naše svoboda. Odehrává se na televizních obrazovkách, na stránkách novin, na internetových serverech. Hluboce lidské příběhy vytvářejí něco, co do značné míry ovlivňuje naše myšlení a usměrňuje je žádoucím směrem. Žádoucím pro koho?

Popis té skutečné války, té, v níž se střílí a v níž umírají lidé, nechám na válečných zpravodajích nebo na statečných ukrajinských občanech, kteří průběh konfliktu přibližují světu prostřednictvím svého mobilního telefonu a sociálních sítí. Každá válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Platí to nepochybně i o virtuální válku, která zuří v našich médiích a ve výrocích našich politiků. Jaké jsou její cíle a jak bude vypadat náš život, až jednou skončí?

Už líčení příčin konfliktu na Ukrajině se neslo v duchu potřeby vykreslit realitu tak, aby sloužila politickým cílům. Snaha vše vysvětlit pouze Putinovou mocichtivostí znamená zcela bagatelizovat vše, co se na Ukrajině dělo posledních osm let. Znamená přehlédnout, že už před osmi lety se Západ dopustil obrovské chyby, když Ukrajině vnutil Minský diktát (podobně jako jiný diktát začínající písmenem „M“ je i tento označován jako dohoda), jímž byla popřena územní celistvost Ukrajiny. Čekal někdo, že proruský appeasement povede k dlouhodobému uklidnění situace? Jediný zisk z toho ve své pravé podstatě měla tehdy vládnoucí americká administrativa – mohla tvrdit, že situaci uklidnila. Nevyhnutelné důsledky spadly na administrativu novou – shodou okolností opět pod vedením demokratů. A je nutné uznat, že Ukrajina těch osm let využila také překvapivě dobře: vybudovala silnou a bojeschopnou armádu.