Ovšem poslední Klausův návrh vypadá, jako by si snad Klausovu masku nasadil jakýsi kolektivista, nepřítel svobody, který chce z pozice všemocného státu usměrňovat společnost. Kontrast mezi tímto Klausem a běžným Klausem je tím ostřejší, vzpomeneme-li si na jeho jen pár dní staré výroky, kdy se ve sněmovně vyjadřoval k regulacím alkoholu pro vodáky či kouření v soukromých hospodách. Klaus navrhuje, aby smazání obsahu na sociálních sítích bylo státem stíháno a trestáno pokutou nebo i vězením.

A co je ještě horší? Lidé, kteří dávají na odiv své pravicové smýšlení, vesměs tento návrh podporují s tím, že svoboda slova tak bude konečně zachráněna.

Co je vlastně na návrhu Václava Klause ml. špatně? Cožpak Facebook a Twitter necenzurují obsah? Cožpak na těchto sociálních sítích nejsou soustavně potlačovány pravicové postoje ve prospěch názorů progresivně levicových, neomarxistických, ekologistických a multikulturalistických? A co víc, nezačínají se takto politicky diskriminačně chovat i další společnosti a firmy, např. PayPal nebo Uber? Ano, to vše je v zásadě pravda. Svoboda trpí. Nikoliv jen svoboda slova. Ti, kteří si opravdu přejí svobodu, jsou na okraji dění. A nejen ti, kteří si přejí svobodu, ale v podstatě každý, kdo vystupuje proti současnému politickému, kulturnímu a intelektuálnímu establishmentu (což je množina lidí, která má se zastánci svobody jen pouhý určitý průnik). To je obecná situace, nikoliv jen problém sociálních sítí.

Co s tím? Je nesmírně snadné říci, že Facebook cenzuruje, a tak jej tedy donuťme zveřejnit vše. Ale o co nám vlastně jde? Facebook potlačuje určité politické postoje, např. odmítání islamismu, prosazování národní suverenity, atd. Dobře, jde nám o svobodu? Pak ji ovšem nemůžeme prosazovat donucením – to by byl nepřekonatelný rozpor.

Lze asi říct, že potlačování určitých politických postojů na sociálních sítích se děje na více či méně oficiální příkaz či přání politických vůdců, kteří rozhodně nejsou žádní zastánci svobody jednotlivce. Pokud cenzurou označujeme stav, kdy vláda kontroluje média a zakazuje publikování některých názorů, potom současnou situaci na sociálních sítích lze snad označit za nepřímou cenzuru, cenzuru zprostředkovanou, která se děje jaksi mimo legislativu, ale v souladu s většinovou politikou. Jestliže politici volají po regulaci internetu, po odhalování a mazání zdrojů dezinformací i „závadných“ zpráv, a vlastníci sociálních sítí v podstatě za absence příslušné legislativy, která by pevně stanovila, co se na sociálních sítích smí nebo nesmí publikovat (to by byla jasná přímá cenzura), nasazují velmi ostrá pravidla a aplikují automatické algoritmy na kontrolu obsahu, lze to považovat za cenuru v pravém slova smyslu?

Můžeme se přiklonit k názoru, že tomu tak skutečně je. Pak ale stále nemá smysl vymýšlet zákony, které se zaměří nikoliv na původce cenzury, ale na pouhé vykonavatele. Primárním nepřítelem jsou politici, kteří chtějí umlčet opozici. Firmy se vlastně dostaly do kleští – z jedné strany jim hrozí politici, kteří si přejí potlačovat jakékoliv náznaky nacionalismu, antiislamismu nebo konzervatismu, z druhé strany pak hrozí politici jako je Václav Klaus ml., který si přeje potlačování takových postojů trestat pokutou a vězením. Internetové firmy si, pravda, za toto nesnadné postavení mohou z velké části samy. Získaly obrovský vliv, vyrostly na myšlence svobodného internetu a neomezené výměny informací, nabídly skvělou platformu – ale nechaly se ovládnout. Měly šanci změnit svět a šířit dále stejné principy, na nichž založily svůj úspěch. Místo toho pohodlně přijaly vzorce myšlení, jež tento svět a naši civilizaci postupně ničí.

Facebook, Twitter i Google propagují multikulturalismus, ekologismus, hovoří o „nerovnosti ve světě“, a implicitně přijali schémata, která jsou vlastní kolektivistickým regulátorům a cenzorům. Tyto firmy se staly součástí problému, a je v podstatě lhostejné, zda jsou k podbízení se svobodě nepřátelskému politickému establishmentu donuceny legislativou, nebo zda jde o důsledek jejich vlastní firemní politiky, která vyplývá z postojů managementu i majitelů. Nedělejme si iluze o tom, že majitelé vysoce úspěšných internetových společností s miliardovými obraty jsou automaticky zastánci kapitalismu. Zpravidla nejsou. V souladu s jejich vlastní protisvobodnou ideologií jsou i jejich produkty nástrojem kolektivismu, etatismu a socialismu všech možných barev a odstínů. Pokud lidé jako Zuckerberg nejsou zastánci svobody (koneckonců, oni sami jsou produkty levičáckých a progresivistických univerzitních fakult, sám Zuckerberg studoval Harvard, což je asi nejvýznamnější líheň americké progresivistické levice), nemůžeme předpokládat, že jim bude nějak zásadně ležet na srdci svoboda projevu.

Mělo by nám tedy vadit, že v tuto chvíli chce Václav Klaus ml. na tyto firmy aplikovat stejné metody, dát jim ochutnat jejich vlastní medicínu a donutit je čelit následkům politiky, kterou ony samy prosazují? Lítost zde asi skutečně není na místě. Ale to neznamená, že se musíme snížit ke stejným metodám, které jsou vlastní našim nepřátelům. Nejde zde ani tak o svobodu firem a jejich majitelů, jimž vlastně na svobodě tak dalece nezáleží, nýbrž o naši vlastní integritu. Nesmíme nikdy a za žádných okolností přijímat premisy našich nepřátel. Svobodu nelze hájit donucením.

Nebezpečí, které zde svobodě hrozí kvůli ostrakizaci a cílenému vylučování osob na základě jejich politických postojů, je samozřejmě obrovské. Zákaz na sociální síti je vlastně jen banalita v porovnání s tím, co dříve či později přijde. Až však sáhnou ke stejným metodám banky, energetické společnosti či nemocnice, půjde do tuhého. V omezené míře se něco takového už ve světě děje i dnes; společnosti jako je PayPal nebo Uber již nyní blokují služby pravicovým aktivistům a komentátorům, jako je např. Alex Jones. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy si stát resp. vládnoucí kolektivisté prostřednictvím klíčových firem dovolí totálně ničit politickou i občanskou opozici, bude takový politický systém již natolik rozložený a dlouhodobě neudržitelný, že jeho kolaps bude na dosah. Žádná násilná totalita se nemůže držet při životě nekonečně dlouho, a hysterická vehemence, s níž její vládci a podporovatelé snaží takový totalitní systém udržet, je úměrná tomu, jak se blíží její konec. Ať už jej drží při životě pendreky nebo propaganda na sociálních sítích.

Pak ale nastane čas pro skutečný disent, cílevědomý, vzdělaný a hlavně zásadově hájící svobodu jednotlivce. Disent, který vyjde na světlo v pravou chvíli, až na troskách kolektivistického světa budou doutnat i vyhořelé servery, na nichž ještě před několika hodinami běžel Facebook a Twitter oznamující světu prostřednictvím armády propagandistů, že vláda má vše pevně pod kontrolou. Disent, který nabídne pozitivní řešení, správně racionálně obhájené a vysvětlené, aniž by se předtím zdiskreditoval smrtícím kompromisem, pokusem hájit svobodu pomocí donucení.

Svoboda je dlouhodobý princip. A v dnešní době jsou jeho zastánci v zoufalé menšině. Možná se bude poměr sil mezi nepřáteli a zastánci svobody dále vyvíjet v její neprospěch a žádný pravicový disent vůbec nevznikne – pak svoboda skončí a tím skončí i naše západní civilizace. Sociální sítě jsou jen jedním malým dílkem v mozaice. Zachránit svobodu je daleko náročnější úkol, jehož význam i míra abstrakce sahá vysoko nad jeden jediný zákon. Svobodu nezachrání faktické zespolečenštění Facebooku nebo Twitteru, ale pouze racionální filozofie, principiální obhajoba rozumu nad emocemi, subjektivismem a mysticismem. Je potřeba hájit principy místo jakési bezmyšlenkovité snahy dosáhnout krátkodobého cíle bez ohledu na celkový kontext a dlouhodobé následky. Právě touha dosáhnout něčeho hned teď a co nejrychleji je něco, co svádí lidi, kteří jsou spíše pravicového smýšlení, na falešnou cestu. Lépe řečeno, oni velmi často nejsou ani tak uvědomělého pravicového smýšlení, jako spíš velmi kriticky vnímají všeobecně panující projevy nesvobody, levičáctví, relativismu či nihilismu. Brání se jim, ale nemohou jinak, než volat po rychlém řešení. Oč cennější by bylo na chvíli se uklidnit, zbavit se na okamžik negativních emocí (které jsou velmi přirozené a pochopitelné, vidíme-li, kam se naše společnost, naše kultura a naše civilizace ubírá) a zamyslet se. Je to to nejjednodušší, co můžeme udělat a má to potenciál zachránit svět.

Mohu mít jisté pochopení pro záměry Václava Klause ml. a jeho podporovatelů. A v podstatě i věřím, že jim to nakonec vyjde a všichni si budeme moci kdekoliv publikovat cokoliv. Ale ke svobodě se tím nepřiblížíme ani o milimetr.

Luboš Zálom,
předseda středočeských Svobodných, zastupitel Berouna