Na jaře tohoto roku zopakoval Ústavní soud ve svém nálezu již několikrát vyřčený verdikt, že „oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově.“ Dal tak za pravdu muži, který napadl verdikt Krajského soudu v Plzni, který rozhodl, že se otec může s dcerou vídat pouze o víkendu jednou za 14 dní, část letních prázdnin a během Vánoc.

Krajský soud v Plzni nerespektoval dřívější nálezy Ústavního soudu a své rozhodnutí zdůvodnil mimo jiné tím, že by „styku po delší časové období bránila školní docházka a budoucí kroužky”, které bude dívka navštěvovat. Ptám se vás, milí soudci v Plzni, to už jste se dočista zbláznili? Copak mohou někdy kroužky a zájmové aktivity nahradit čas dětí s jejich tátou?

Děti mají trávit čas s rodiči a ne na kroužcích

Podle některých soudců, kteří ve svém uvažovaní zůstali ve třicátých letech dvacátého století, asi ano. A proto je dobře, že funguje ještě pojistka demokracie v podobě Ústavního soudu, který už poněkolikáté rozhodl naprosto správně. Pokud se rodiče rozejdou, děti by měly trávit co nejvíce času u svých rodičů a ne na sebelepších kroužcích.

Soud své rozhodnutí odůvodnil porušením základních práv stěžovatele na rodinný život a na péči o děti zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Rozhodují-li tedy obecné soudy o úpravě styku rodičů s dítětem, je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově.

Ústavní soud také doslova řekl: „Svěří-li proto soud dítě do péče jednoho z rodičů, pak by mělo být dítěti umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byla tato zásada co nejvíce naplněna.“ Proč tedy se touto logickou úvahou české soudy většinou neřídí?

Vyhoďme ze soudu zahořklé a nemoderní soudce

Opatrovnické soudy musí projít reformou a měly by se zbavit stále převažujících zatrpklých rozvedených soudkyň, které jsou na tuto práci často delegováni za „trest“ nebo pro neschopnost. Podle toho vypadají i výsledky jejich práce. Každý muž je rázem „lempl“ a „hajzl“, kterého je potřeba jejich rozhodnutím potrestat. A pokud tito lidé u soudu neskončí, bude Ústavní soud stížnostmi zaplaven.

Pokud tedy chceme kvalitní rozhodování ve prospěch zachování práva dítěte na oba biologické rodiče, musíme tuto zažitou praxi změnit. Dle mého dlouholetého názoru by se měla zbudovat profese opatrovnického soudce, kde budou zastoupeni rovnoměrně kvalitní muži i ženy. Tomu by se měl pan ministr spravedlnosti věnovat především. A ne zviditelňovat se lepením jakýchkoliv samolepek na dveře ministerstva.

Omezování přístupu dětí k jejich otcům v případech, kdy jejich otec je plně schopný výchovy dětí, je dle mého názoru ten nejhnusnější zločin českého soudnictví na těch nejbezbrannějších bytostech – na dětech. A pokud tuto léta zažitou praxi nezměníme, nemáme právo se nazývat demokracií a už vůbec ne vyspělou.

Přeji hezký den a veselou mysl.