Neplnění svého poslání dostala tzv. OSN do vínku hned od svého vzniku. Krátce po jejím založení žádal tehdejší ministerský předseda Jihoafrické unie Jan Christian Smuts o přičlenění mandátního území Jihozápadní Afriky jako reliktu bývalé německé kolonie k území Unie. OSN žádost zamítla. Problém správy území se pak táhl díky tzv. OSN až do vyhlášení nezávislého státu Namibie v roce 1990. A nevyřešila ho tzv. OSN. Vyřešila ho vstřícná politika premiéra de Klerka.

A vzpomeňme další zásahy tzv. OSN třeba v období konžské krize, její aktivity ve svobodném státu Katanga na počátku 60. let minulého století nebo o něco později zasévání zmatků v období biaferské krize v Nigérii.

Vzpomenout můžeme také na její hrozby jediné tehdejší africké demokracii Rhodesii a uvalení sankcí na tuto zemi.

To jsou jen nepatrné střípečky z činnosti organizace, která nejenže dávno neplní svoji roli diplomatického kolbiště k urovnávání sporů mezi státy a národy, ale která svou činností tyto spory od počátku svého fungování ještě prohlubuje a rozdmýchává.

Jak by také mohla tzv. OSN k něčemu dobrému přispět, když má na její půdě stejnou váhu hlas Spojených států a třeba Běloruska?

Vezmeme-li v úvahu, že většině tzv. trvale rozvojových zemí – přestaňme je už konečně jakkoliv podporovat- je svým zřízením a způsobem vlády Rusko bližší než současná Ukrajina, pak se nelze divit, že u nich nacházejí silná slova z ruské strany pozitivní odezvu. A je jedno, na kterou z demokracií ruský šíp zamíří.

Tzv. OSN si zaslouží naprostou ignoranci, neboť její místo je už dávno na smetišti dějin.

Převzato z profilu politika.