Vážená paní rektorko, vážený pane hejtmane, dámy a pánové,

smyslem našeho setkání je především diskuse, proto mi dovolte, abych své úvodní slovo omezil na několik málo minut. A protože se blíží evropské volby a někteří z nás přemýšlejí o místě českého národa v Evropě, jako rozehrávku pro naši diskusi bych Vám nabídnul právě toto téma.

Bratr Karla Čapka Josef Čapek kdysi napsal kouzelnou knížku, která se jmenuje Kulhavý poutník. V této knize se vlastně vrací staronové téma - kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. A když se podíváte na dějiny českého národa, tak je to období úpadku a období vzmachu a tato období se střídají téměř se železnou pravidelností.

Král železný a zlatý Přemysl Otakar II. měl šanci stát se římským císařem, ale místo toho skončil na Moravském poli. Za doby Karla IV. byl Berlín bezvýznamnou vesničkou v rámci zemí Království českého nebo Koruny české, a když jsem to říkal německému kancléři, tak pravil: „Miloši a nechceš si ten Berlín vrátit zpátky, protože my ho musíme dotovat z federálního rozpočtu.“ I naznal jsem, že i náš rozpočet by Berlín neutáhnul. Ale po Karlu IV. přišlo období daleko těžší. Byli jsme sto let před Martinem Lutherem první zemí protestantské náboženské revoluce, aniž by si tehdy určitě uvědomovali, že jsou vlastně protestanty. A pak přišlo období násilné rekatolizace po Bílé hoře, ale náhle se náš celý národ stal katolickým a vznikla zde nádherná barokní architektura.

Říkal jsem, jak jsme tři sta let úpěli v Rakousku - Uhersku, ale třebaže z počátku náš národ až na několik vesnic mluvil německy, náhle se objevil český zázrak, kdy se čeština opět stávala živým jazykem a kdy čeští podnikatelé v historických zemích začali převažovat nad podnikateli německými. Za První republiky jsme byli ostrovem demokracie ve střední Evropě, ostrovem obklopeným diktaturami, Jaruzelski v Polsku, Horthy v Maďarsku, Dollfussv Rakousku, Hitler v Německu. Pak přišlo ostudné období Druhé republiky, kdy se vydala veškerá intelektuální špína, přišel protektorát, přišla víra v nový sen, komunistický sen ze kterého se lidé velmi, velmi pomalu probouzeli. Pak přišlo Pražské jaro apod. Jako u těch protestantů dvacet let před Gorbačovem začal pokus o reformu socialismu, který skončil sovětskými tanky.

Proč toto vše říkám? Protože podobně jako v lidském životě i v dějinách národa jsou vzestupy a pády a náš národ přežil díky své flexibilitě, díky svému smyslu pro humor a také díky své schopnosti improvizace. Přemýšlejme o tom všem, až půjdeme, pokud půjdeme, k evropským volbám.

A protože jsem zvyklý zakončit téměř každý svůj projev nějakým bonmotem či anekdotou, dovolte, abych Vám na závěr jednu takovou anekdotu řekl.

Už kdysi dávno se mě ptal Michail Gorbačov, jak bych charakterizoval český národ. A před několika dny se mě na totéž zeptal německý prezident Gauck a já jsem odpověděl vždy stejně toutéž anekdotou. Je to anekdota z hlubokých totalitních dob.

„Byla vypsána soutěž při příležitosti stého výročí narození Vladimira Iljiče Lenina. Předmětem soutěže bylo, kdo na počest tohoto výročí vyrobí nejlepší kukačkové hodiny. Soutěže se zúčastnili pouze tři země - bývalý Sovětský svaz, bývalá NDR a bývalé Československo. Když říkám bývalé, tak tady vidíte up and down i v případě jiných zemí. První předváděli své kukačkové hodiny Sověti. Byly vyrobeny z březového dřeva, mechanika nic moc a odpoledne odbije jedna hodina, otevřou se dvířka, vyletí kukačka a zavolá Ljenin, jedna hodina odpoledne. Jako druzí nastoupí NDR, hodiny z dubového dřeva, mechanika firmy Zeiss, odbije druhá hodina, otevřou se dvířka, vyletí kukačka a zavolá Lenyn, Lenyn, dvě hodiny odpoledne. A konečně třetí a poslední jsme byli my Češi. Kukačkové hodiny z lipového dřeva pomalované jako slovácké chaloupky, mechanika také nic moc, tři hodiny odpoledne, otevřou se dvířka, vyletí Lenin a zavolá „Ku-ku, ku-ku“.

Děkuji Vám za pozornost.

Miloš Zeman, prezident České republiky, Plzeň, 14. května 2014