Ne psychologové. Ne učitelé. Ale ten, který je nejméně objektivní.Rodič může znát své dítě dokonale. Může pro něj dělat první poslední. Může ho milovat nade vše. Přesto není rodič tím, kdo by měl rozhodnout, zda do třídy zdravých dětí přijde dítě s lehkou či těžší mentální retardací, popř. jinou vážnou nemocí či postižením. 

O začlenění dítěte v rámci inkluze prostě nesmí rozhodovat jen máma a táta.

Na takovou situaci totiž musí být "na místě samém" připraveni hned tři -dítě samo, učitel a třída. 
Jak některý z těchto aspektů selže, jediným, kdo to nakonec nejvíc odnese, bude to postižené dítě, už tak zkoušené osudem. 

Je mi učitelů líto. Dostávají se do pozice, ve které jsou v pasti. Budou-li proti, budou podezříváni, že nechtějí pomoci postiženým dětem. Kývnou-li, plni pochybností, mohou se za chvíli nervově zhroutit. V lepším případě "jen" zkomplikují život celé třídě. 

Ale vlastně - jich se nikdo ani neptá. Prostě jim tam rodiče, třeba i přes varování psychologů, to bezbranné dítko posadí, možná i s asistentem, a učiteli, poraď si. Ostatně stát tě přece dobře platí. 

Jedině ta poslední věta je ale vtip.  

Jinak je skutečně hanebné, jak děláme z postižených dětí pokusné králíky. Jak alibisticky přenášíme rozhodnutí na rodiče. Jak se neptáme učitelů, zda to vůbec jde zvládnout. Že nebereme ohled na druhé děti, které mohou být nečekanou konfrontací tohoto typu frustrované nebo minimálně zaskočené. 

Zkrátka nebereme ohled na nic. Jen děláme politický pokus na lidech. Hlavně těch nejmenších. 

Inkluze patří pouze tam, kde o ní rozhodnou ti, co by do ní měli hlavně mluvit. Kde je skutečně prospěšná. Ne všude  tam, kde je to přání rodičů. 

Z Profilu autora na PL.cz