„Ať se mýlí celý národ, ale my tady na Hradčanech fakt nezapomínáme,“ říkají mi dva lidé žijící poblíž Ministerstva zahraničních věcí na Loretánském náměstí a má to velkou souvislost s tamním šéfem, jenž se dnes uchází o post českého prezidenta. S Karlem Schwarzenbergem. A není to dvakrát dobrá vizitka. Přestože jsme požádali jeho volební tým o zodpovězení některých otázek, mezi nimiž byl i dotaz na kauzu restitucí Marty Chadimové, dosud nebyly zodpovězeny.

Kníže nepomohl

Kousek od legendární hospody U černého vola se v podloubí nachází útulná kavárna. Je z ní vidět na rozlehlý žlutý dům 102/8, který restituovala Marta Chadimová. Právě zde si ParlamentníListy.cz daly dostaveníčko s důchodci, kteří jí nemohou přijít na jméno a jsou dost naštvaní i na jejího velkého zastánce Karla Schwarzenberga. Vzpomínají, ale pod podmínkou anonymity, protože je tato část Hradčan stále zájmovou oblastí různých vlivných osob, které by jim mohly znepříjemňovat život. A oni se bojí jejich dlouhých prstů.

„Kolem roku 1992 jsem se objednala ke Karlu Schwarzenbergovi. To už začínala kauza s restitucí paní Chadimové. Šla jsem mu v dobré víře o celé věci říct, aby v tom udělal pořádek s tím, že se na něj paní Chadimová odvolává, že je její nevlastní bratranec, a že by to mohlo poškodit důvěru Hradu. On byl totiž tehdy Havlovým kancléřem. Začal koktat, lítat z rohu do rohu a začal se hájit, že mu to řekla z legrace, když byli v Kájově s arcibiskupem Vlkem. Prohlásil, že ten barák byl jejich, s čímž jsem nesouhlasila. On že doufá, že pravda zvítězí,“ vysvětluje důchodkyně a pokračuje: „Pak u soudu byl svědkem paní Chadimové a řekl, že jsem mu tehdy přišla vyhrožovat nebo ho vydírat. Jak bych ho asi mohla vydírat?“ Je to prý jasná licoměrnost mocného.

Tak pravil Jiří Ovečka

Novinář Jiří Ovečka celou kauzu sledoval. „Psal jsem o tom od začátku a pak to točil do televize. Schwarzenbergovo svědectví moc významné nebylo. Nicméně nutno říct, že Marta Chadimová, kdyby čtrnáct dní před vyhlášením rozsudku nepřijala milost od Havla, tak by byla podle mě na sto procent odsouzená. Ta kauza je totiž ve své podstatě neuvěřitelně jednoduchá. Kromě žalující strany se ale nikdo neobtěžoval nahlédnout do pozemkové knihy,“ sděluje ParlamentnímListům.cz.

„Chadimová jménem Karla Schwarzenberga, myslím, zjišťovala údaje a padělala podpis Adolfa Schwarzenberga v jednom z dokumentů. To byl problém, ale velkou roli Karel Schwarzenberg v procesu nehrál. Spíše dost triviální. Soud se táhl hodně dlouho, řešilo se tam opravdu spousty věcí a vyslechlo nespočet lidí. Byla to léta bouřlivá. Nakonec mě osobně jako novináře Marta Chadimová žalovala, ale tento soud jsem vyhrál,“ vzpomíná nynější dokumentarista Ovečka.

Šikana v domě

Výše vypovídající důchodkyně v domě 102/8 bydlí pěknou řádku let, ale to, co si tam zažívala po divné restituci Martou Chadimovou, by prý nikomu nepřála. „Nám tady lidi od ní vyhrožovali pořád. Pak zde nechala postavit v domě sloupky, aby se do něj nedalo vjíždět. Někdo to poté urval, přišla nějaká správcová Chadimové a začala na nás řvát, že nás tady všechny postřílí. Vyhrožovala, že zde vysypou náklaďák písku, abychom se nedostali do bytů. Taky každou promluvu končila upomínkou: ´No, máte děti.´ Na to jeden opáčil, že se tak nechovali ani nacisti,“ vzpomíná dál důchodkyně s tím, že Chadimovou během soudu podporovali lidé z Vídně, tedy od Schwarzenberga.

K tomu se prý pojí další podivnost z mariánského poutního místa Kájov. „Když tam Schwarzenberg řekl, že si bere patronát nad tamními uměleckými skvosty, přijela pak Chadimová jako jeho příbuzná, že je bude restaurovat. Tak obelhala faráře. Některé artefakty odvezla, a když to chtěli kněží zpět, přivezla jen bezcenné kusy s tím, že to ostatní jí darovali. Schwarzenberg se od toho ale nikdy nedistancoval a nesnažil se, aby vše vrátila,“ sděluje nakonec. Ostatně podobných praktik se po roce 1989 dělo mnohem víc.

Vzpomínky na kauzu

Další ze seniorů mi podal svůj článek z roku 2008 z Pražského deníku. V něm se píše: „Vzpomínám si na své první setkání se současným ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem. Hodinu tehdy svědčil v kauze obviněné restituentky Marty Chadimové, která si nárokovala asi polovinu majetku řádu premonstrátů na Hradčanech. Její otec, chudý malíř z Moravy, si údajně koupil asi polovinu Strahovského kláštera, který je mimo jiné ústředím našeho nejbohatšího řádu. Bylo to prý těsně před vpádem nacistů do Československa, kdy jeho židovští souvěrci raději měnili nemovitosti za diamanty a filatelistické unikáty. S těmito artefakty se totiž snadnějším způsobem utíkalo do Spojených států. Schwarzenberg soudu vysvětloval, proč si ve společnosti s obviněnou říkali bratránku a sestřenko. Prý to byla jen legrace. Ta však záhy skončila, když prezident Václav Havel dal obžalované milost, a to ještě před ukončením procesu.“ A v kavárně důchodce dodává, že kníže proti tomu nikdy neprotestoval.

Dále v článku, jenž má i redakce, stojí: „V jejím zájmu působil i současný senátor Martin Mejstřík. Ten změnil názor až ke konci soudního jednání, kdy se zjistilo, že restituční listiny byly padělány. K tomu posloužil jeho psací stroj, jímž senátor psal celostránkové články, které měly hájit právě obžalovanou. Myslící veřejnost pochopila, že není zájem na tom, aby obviněná promluvila o dalších restitucích, včetně vyjmenování jejích pomocníků z vysokých společenských kruhů. Soud jednoduše nesměl vyslovit verdikt.“ Ostatně bývalý novinář a senátor Mejstřík se k tomu na požádání ParlamentníchListů.cz nevyjádřil.

Tak pravil John Bok

Předseda spolku Šalamoun na podporu nezávislé justice v Česku John Bok je zcela opačného názoru. Kauzu Marty Chadimové také sledoval od samého začátku a bil se za ni vždy jako lev. „My jsme dosáhli toho, že jí dal Václav Havel milost, tedy udělal to, nad čím všichni dnes prskají. Využil jen své právo abolice. Udělal to proto, že se proces táhl opravdu dlouho. Do toho Marta onemocněla a nakonec jí dal po mnoha letech za pravdu soud ve Štrasburku. Ten jasně řekl, že ji Česko poškodilo,“ vysvětlil.

„Vaši důchodci si můžou trhnout nohou, protože ona podvodnice není. U soudu bylo doloženo, že majetek byl registrován na ní jejím vlastním otcem. To, co se říkalo, že padělala v pozemkových knihách, padělat nemohla, a bylo to všechno vykonstruované. Navíc se dokázalo, že v Brně existovaly takzvané daňové knihy, kde se vedli dlužníci, co nezaplatili daň z nemovitosti, a to se dotklo starého Zelinky, což byl její otec. On nezaplatil daně proto, že i přes válku to měli premonstráti, ač to před válkou koupili Zelinkovi za asistence Adolfa Schwarzenberga, což byl strýc Karla Schwarzenberga a skvělý pražský advokát,“ doplnil dál Bok.

Kauza ve faktech

Obvodní podnik bytového hospodářství Prahy 1 po roce 1989 zavřel archivy, kde byly všechny údaje o tom, komu a co bylo znárodněno. Marta Chadimová dostala od tehdejšího místopředsedy vlády Jozefa Mikloška pověření, aby v archivech pátrala po židovském majetku. Na podzim roku 1991 požádala bytový podnik o vydání domu na Loretánském náměstí. Následně ústně informovala opata premonstrátského řádu o dokladech, podle kterých má nárok také na část budov a pozemků Strahovského kláštera. Celkem šlo o majetek asi za čtyřicet milionů korun, dnes by šlo o částku mnohonásobně vyšší. Premonstráti na ni v roce 1992 podali trestní oznámení a policie ji obvinila, že se snažila jejich majetek získat neoprávněně a padělala kvůli tomu veřejné listiny včetně zápisů v zemských deskách a pozemkových knihách.

Stát vydal Chadimové dům na Loretánském náměstí. Úřad Prahy 1 na Chadimovou podal civilní žalobu na určení vlastnictví. Doklady, které Chadimová předložila jako důkazy toho, že její otec Gotthard Zelinka nemovitosti koupil před druhou světovou válkou a v roce 1952 je nechal přepsat na svou tehdy nezletilou dceru Martu, jsou podle civilních soudů nepravé. Za jediné podstatné označil soud zemské desky a pozemkové knihy, podle kterých majetek patřil Zemi české a poté přešel do vlastnictví státu. K otázce, kdo doklady falšoval, civilní soudy nezaujaly žádné stanovisko.

V roce 1995 Chadimové, stíhané za padělání úředních listin, udělil milost tehdejší prezident Václav Havel. Ta nicméně dalších osm let trvala na soudním projednání. V říjnu 2003 však milost přijala a řízení proti ní bylo zastaveno. Pravomocný verdikt, kterým Chadimová o nárok na dům přišla, padl u pražského městského soudu v říjnu 2003. Verdikt potvrdil také Nejvyšší soud. Ústavní soud loni zamítl její stížnost jako předčasnou. V roce 2006 částečně uspěla u Evropského soudu. Česko prý totiž porušilo některé body Evropské úmluvy, ty týkající se délky soudního řízení a respektu k soukromé korespondenci.