Jak se díváte na iniciativy, jež v současnosti hýbou českou společností, třeba na Holešovskou výzvou? Jsou Češi podle Vás natolik akční a aktivní, že jsou schopni svou nespokojenost se současným establishmentem vyjádřit třeba i skrz protest v ulicích?

Na celém světě zaznamenáváme různé podobné pohyby. Třeba ve Francii je ale situace odlišná, je tam institucionální rámec pro projev nesouhlasu, máme silné odbory i opoziční strany.

Role odborů v Česku je tedy podle Vás příliš pasivní?

Jistě. Jejich šéf říká, že jsou připraveni demonstrovat, ale to se nestane. Stále jenom tlachají a nic nedělají, jsou obrovsky pasivní.  Naštvanost Čechů je samozřejmě vysoká, vůči odborům mají ale velkou nedůvěru. Čeští odboráři jen mluví, protestují slovně. Když se jejich někdejší boss dostane do  Senátu, to už je zvrácené. Neměl nikdy autoritu jako třeba jeho předchůdce Richard Falbr, Milan Štěch je spíš kariérista, který nebrání práva odborářů ani lidí. Lidé jsou v Česku hodně naštvaní, ale třeba generální stávka určitě nehrozí.

Kde podle Vás pramení pasivita odborů, je to relikt z dob socialismu?

Určitě. Tehdy byly odbory jen spolek na dovolené a čokolády, jejich současná pasivita je určitě pozůstatek tohoto stylu činnosti.

Hovořil jste o Milanu Štěchovi jako velkém kariéristovi. Na české politické scéně je ale takových lidí víc. Jak hodnotíte třeba ministra školství Josefa Dobeše (VV), který se kormidla drží zuby, nehty...

Pan Dobeš, to je obrovský průšvih, a to nejen kvůli eurodotacím. Brusel z něj má hrůzu, co mu přinese, je to katastrofa. Místo toho, aby vzdělání vytáhl, ho tahá dolu. Situace je vážná od mateřských po vysoké školy, vzdělání v České republice je doslova hrůza. Je třeba Dobeše vyměnit za někoho, kdo tomu rozumí, aby resort dal do kupy.