Položit podlahu pro něj není problém, stejně jako rekonstrukce koupelny včetně vodoinstalace a obkladů. To dokonce považuje za svůj mistrovský kousek a rád se touto zručností chlubí.  Teď chodí s hlavou svěšenou. Práce není a už to zdaleka není problém, který by se dotýkal pouze jeho.

„Začínali jsme před skoro 20 lety hodně těžce. Ne snad kvůli práci, ale kvůli nám samotným. Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu, na výběrčí výpalného, kteří na nás čekávali nejprve v období našich pravoslavných svátků na nádražích. U vlaků a nejčastěji u rychle vznikajících autobusových linek. Nikdo jim neutekl. Velmi rychle si právě v těchto místech zjistili naše adresy přechodného bydlení. Tehdy většina z nás dělala načerno, a tak jsme si dokonce i bláhově mysleli, že nás snad opravu ochrání před problémy. Když jsme zjistili, že jim jde jen o peníze a moc nad námi, bylo už většinou pozdě. Nejeden z mých kamarádů, který se vzepřel, skončil se slušně řečeno rozbitými ústy. A to mohl být rád. No a vidíš. I tato doba se přežila. Darebáci a vyděrači odešli neznámo kam, asi se věnují lepšímu byznysu a my mohli naplno začít kopat kanály, stavět ploty, zdít a obkládat. Zlaté časy. I rodiny jsme si sem dovezli. A to byla naše další a zřejmě teď ta největší chyba,“ filosofuje pro ParlamentníListy.cz smutně Michal.

Více příběhů ZDE

Za dětmi dvakrát ročně

Michal, stejně jako jeho mnoho dalších krajanů ve své domovině nechal prarodiče a u nich svoje děti. Ty jeho chodí do základní školy a prakticky celý rok se o ně stará babička a děda. Jakmile se totiž ukázalo, že se v české kotlině dá vydělat přece jen podstatně víc, než na ukrajinských rovinách, přestěhoval sem muž nejprve řadu svých bratranců, později také jejich ženy a nakonec i svoji manželku.

„Ta se bránila nejvíc, vždycky říkala Michale, peníze nejsou všechno, láska k dětem se nedá zaplatit. A teď vidím, že měla pravdu,“ domnívá se Ukrajinec. Děti, stejně jako prarodiče, kterým přilepšovali k prachbídnému důchodu, sice zpočátku hodně tesknili, ale pak si přece jen zvykli a bylo jim docela příjemné, že dostávali od svých blízkých z Česka eura, dolary, nebo pěkné dárky. „Domů jsme jezdili tak dvakrát nejvíce třikrát do roka. Pravidelně na náš největší svátek, na Nový rok, někdy také na Velikonoce. No a díky tomu jsme se jaksi odcizili. Tady máme byt, oba jsme ještě nedávno měli práci, Dávno už děláme legálně, práce na černo neměla v poslední době perspektivu  a  jak se ukazuje, jsou to právě „Černoši“ kteří zůstanou nejdříve bez zakázek bez chleba. A nepomůže často ani to, že se na nejhorší kšefty podbízejí za nejmenší peníze. Málokterý alespoň z moravských zaměstnavatelů, co je znám si už nechce přidávat problémy,“ říká muž.