Jsem přesvědčen, že do zdravotnictví jde dostatek peněz z veřejných zdrojů, což potvrzuje i mezinárodní srovnání.

Při přepočtu veřejných výdajů na zdravotnictví ve výši 7,5 % HDP na jednoho obyvatele a při porovnání parity kupní síly je zřejmé, že jak v rámci států Evropské unie, tak v rámci OECD jsou veřejné výdaje na zdravotnictví průměrné. Nelze tedy v žádném případě hovořit o tom, že by bylo české zdravotnictví podfinancované, pokud jde o veřejné výdaje.

Pokud se podíváme konkrétně na rok 2014, bylo podle aktuálních údajů na zdravotním pojištění vybráno 238,48 mld. Kč. Tato částka zahrnuje výběr u sedmi zdravotních pojišťoven a platbu státu za státní pojištěnce. Ve srovnání s rokem 2013 jde o nárůst o 12,7 mld. Kč, tj. 5,63%. Víc jak polovinu tohoto nárůstu, téměř 6,7 miliard korun, tvoří platba státu. V souhrnu činila v roce 2014 platba za státní pojištěnce zhruba 60 miliard korun. V letošním roce očekáváme, že se platba bude pohybovat kolem 62 miliard.

Z analýzy desetileté časové řady přitom vyplývá, že průměrný roční příjem systému veřejného zdravotního pojištění rostl o 4%. Tato dynamika růstu je v porovnání s ostatními rezorty mimořádná. Skutečně tedy nelze říci, že do zdravotnictví nyní jde málo peněz z veřejných zdrojů. Požadavek na valorizaci plateb za státní pojištěnce navíc není zcela pochopitelný za situace ekonomického růstu, který s sebou přináší rovněž růst výběru zdravotního pojištění, a takřka nulové inflace.

Přestože se ministerstvo zdravotnictví zabývá příjmovou částí systému, je podle mého názoru naopak nutné řešit výdaje. Opakovaně poukazuji na potřebu zvýšení ekonomické efektivity poskytovaných zdravotních služeb a nutnosti omezit zbytné náklady. Nejsou dořešeny centrální nákupy, regulace cen a úhrad zdravotnických prostředků a především stále chybí jasná efektivní kontrola hospodaření ve zdravotnictví. Z koaliční smlouvy vyplývá závazek zveřejnit nejen smlouvy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli péče, ale rovněž veškeré obchodní smlouvy zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven tak, abychom mohli vidět, kolik platí za nejrůznější poradenské, marketingové či právní služby. Zároveň je v koaliční smlouvě závazek zřídit nezávislý dozorový orgán nad toky zdravotního pojištění. K tomu je však nutné připravit konečně jednotný zákon o zdravotních pojišťovnách. Bohužel zatím nevidíme v tomto směru žádnou snahu ze strany ministerstva zdravotnictví. Za takové situace nelze akceptovat tlak na zvyšování plateb za státní pojištěnce. Jsem přesvědčen, že na potřebné zvyšování platů lékařů, zdravotních sester či ošetřovatelů lze najít peníze, pokud pan ministr konečně začne řídit zdravotnictví hospodárně a nebude se plýtvat.

Obecně musím konstatovat, že českému zdravotnictví chybí dlouhodobá vize a koncepce. Je zřejmé, že současný systém financování českého zdravotnictví není dlouhodobě udržitelný. Pokud se podíváme na demografický vývoj a zvyšující se náklady na léčbu, je třeba si položit otázku, zda budeme mít na pokrytí nákladů dostatek finanční prostředků ze systému veřejného zdravotního pojištění. Podle mého názoru nikoliv. Je nezbytné zabývat se otázkou vícezdrojového financování a posílení role pacienta v systému. Je nutné posílit motivaci pacienta starat se o své zdraví a využívat zdravotní péči racionálně. Stejně tak však musí být motivováni poskytovatelé ke zlepšování kvality a efektivity zdravotní péče. K tomu musíme být schopni kvalitu měřit.