Od paktu k invazi: Polská role ve stínu Mnichovské dohody

V roce 1934 uzavřelo Polsko s Německem Pakt o neútočení, známý jako Pakt Piłsudski–Hitler. Tento krok byl vnímán jako pragmatická strategie, která měla oběma zemím umožnit vyhnout se konfliktům a zachovat klidné vztahy ve střední Evropě. Pro Polsko, které bylo obklopeno mocnostmi s teritoriálními ambicemi, bylo klíčové zajištění jisté míry bezpečí, i když to znamenalo přistoupit na spolupráci s nacistickým režimem. Německo tímto způsobem eliminovalo jednoho ze svých potenciálních nepřátel a mohlo se soustředit na své expanzivní plány v jiných oblastech.

Jen o čtyři roky později, v roce 1938, Evropa vstoupila do jedné z nejtemnějších etap své historie. Mnichovská dohoda, uzavřená v září téhož roku, byla výsledkem appeasementové politiky západních velmocí, které se rozhodly obětovat Československo ve snaze vyhnout se válce s Německem. Tato dohoda ponechala Československo nejen osamocené, ale také výrazně oslabené. Ztráta pohraničních oblastí ve prospěch Německa a obsazení Těšínska Polskem znamenaly pro Československo nejen geopolitické, ale i ekonomické a obranné oslabení.

Polsko využilo situace ve svůj prospěch. V říjnu 1938 obsadilo Těšínsko, území strategicky i ekonomicky významné. Tento krok byl zdůvodňován historickými nároky Polska na toto území, avšak mezinárodně byl vnímán jako akt oportunismu. Polská vláda se nejen zmocnila tohoto území, ale také nařídila vysídlení tisíců československých občanů, což přispělo k ještě většímu napětí mezi oběma státy. Tento agresivní akt zanechal dlouhodobé jizvy ve vztazích mezi Československem a Polskem a dodnes zůstává kontroverzním bodem v historickém výkladu těchto událostí.

Ironií osudu je, že v roce 1939 Německo vypovědělo Pakt o neútočení, na který Polsko tak spoléhalo. Bez varování následoval zářijový útok, kterým začala druhá světová válka. Polsko se tak ocitlo v roli první oběti Německé expanze. Tato tragická událost odhalila limity polské diplomacie a ukázala, jak riskantní bylo spoléhat na dohodu se státem, jehož expanzivní ambice byly zjevné již od počátku.

Dává se tak prostor k zamyšlení: Má být Polsko, které se v roce 1938 podílelo na rozpadu Československa a samo se dopustilo expanzivní politiky, vnímáno pouze jako oběť? Historie ukazuje, že role obětí a agresorů bývají často složitější, než se na první pohled zdá.