Od roku 1992 zahynulo podle české Unie vydavatelů při své práci více jak 1.122 pracovníků médií. Za vzpomínku jistě stojí tragická událost a tou je teroristický útok na redaktory satirického časopisu Charlie Hebdo, nebo veřejná poprava novinářů příslušníky Islámského státu. Kolika lidem novináři svým lhaním a překrucováním faktů zničili životy – tady statistiky chybí.

 Na vině však nejsou jen novináři, média, nefunkční soudy nebo zkorumpovaní a nedemokratičtí politici. Zkusme se zamyslet nad tím, zda za tento stav náhodou neneseme odpovědnost také my, protože jsme laxní k veřejnému prostoru, a stali jsme se konzumenty informací, kterými nám systém demokraticky ulehčuje chápat věci v souvislostech, čímž nás manipuluje. Často se nesnažíme analyzovat fakta a kriticky přemýšlet o hezky a barevně zabalených balíčcích informací. Chápu, v každodenním pracovním a rodinném shonu je to těžké, ale dochází k tomu, že si zvykáme na fenomén, který bychom nazvali démonem souhlasu.

 Když se řekne cenzura názorů v mainstreamových médiích, tak asi u nás není markantnějšího příkladu než je předseda SPD Tomio Okamura. Cenzura jeho politických názorů založených na přímé demokracii je tak do očí bojící, že jeho vystoupení ve velkých médiích můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Nejedná se vlastně o naprosto tvrdou nefalšovanou mediální totalitu vhodných a nevhodných osobností, na jakou jsme byli zvyklí v minulé době?

 Stáváme se svědky transformace médií z pozice informátorů o veřejném dění na výrobce a realizátory politického dění. A to není všechno. Stává se z nich síla, která politiky nekontroluje, ale vybrané a názorově pohodlné podporuje, všemožně jim pomáhá a usnadňuje jim přežít. Výjimkou jsou některé kauzy, které vyrábí placené PR agentury napojené na velké strany. Zde dochází k mediální přetlačované.

 Mainstreamová  média selektují skladbu politicky vhodných a nevhodných témat nehledě na občany, určují o čem se má mluvit a o čem se mluvit nemá, selektují vhodné a nevhodné myšlenkové proudy, subjekty, a hlavně osobnosti. A názorově nepohodlní lidé jsou médii občansky šikanovaní, dehonestovaní, hanlivě nálepkovaní a občansky ničení. Nepřipomíná Vám to třicátá léta minulého století v Německu? 

 A co internet? Největší svoboda na internetu se udává ve Finsku, Islandu, Norsku, Nizozemsku, Švédsku, Švýcarsku, Rakousku, Novém Zélandu, Estonsku a Irsku. Naše Česká republika se nachází někde až ve třetí desítce.  

 My v SPD budeme vždy prosazovat svobodu a spravedlnost – obojí musí jít ruku v ruce. A bojujme společně za to, aby každý z nás mohl kdykoliv projevit svobodně svůj názor.

 S úctou k mezinárodnímu dni svobody tisku Bc. Lucie Šafránková, místopředsedkyně SPD Jihomoravského kraje a předsedkyně Oblastního klubu SPD Brno