Zejména ČSSD je v posledních dnech pod palbou kvůli sestavování kandidátek a podány byly i žaloby. Ve skutečnosti jde pouze o špičku ledovce. V krizi je celý systém, protože podobné problémy mají vesměs všechny politické strany.
Udivující je, že i přes obecný odpor k politice u řady lidí stále přetrvává naivní představa, že strany do funkcí a na kandidátky demokraticky nominují ty nejlepší ze svých řad. Samozřejmě je naprosto mylná. Samotné sestavování kandidátky je jeden velký handl, kde kvalita kandidáta je to poslední, na co je brán zřetel.
Ostatně tak to chodí i v orgánech stran. Tam jsou většinou 2-3 lidé, kteří řídí celou místní, okresní či krajskou organizaci. Zbytek jsou ovce, které vděčni za nepatrnou funkci, popř. řízek na konferenci, bez přemýšlení hlasují, jak se jim řekne. Jakákoliv možná konkurence se zadupe v zárodku. Neuvěřitelné je i to pokrytectví funkcionářů, kteří si stěžují na pošlapávání demokracie na úrovni kraje, ale na okresní úrovni se chovají naprosto stejně.
Stranická politika je o počtu členů, ať už reálných, byť účelových nebo dokonce fiktivních. Kdo jich má víc, disponuje větší vyjednávací silou. Počty, nikoliv myšlenky ovlivňují veškeré dění v politické straně od místní organizace po předsedu strany. Skutečný život ve straně je o intrikách kdo s kým a proti komu. Klasický obchodnický kalkul ale není vždy dominantní. Na nižší úrovni hrají velkou roli i mezilidské vztahy. Kolikrát se tak stane, že kvůli osobním antipatiím jdou stranou zájmy celé organizace. Pohled na zástupce v orgánech strany potápějící kandidáty své vlastní organizace není nic neobvyklého.
Rychlost s jakou byly sestaveny kandidátky v některých stranách, je až nepochopitelná. Nebyl zde absolutně žádný prostor pro diskusi na úrovni členů a vybíraly pouze ony „demokraticky“ zvolené orgány. Papíry s hotovou kandidátkou kolovaly ještě před samotným zasedáním. Existující většina zválcovala menšinu a obsadila volitelná místa.
V TOP 09 za ně musíte dokonce zaplatit. V ČSSD se zavedla nová kritéria pro kandidáty do poslanecké sněmovny. Počet členů, kteří mohou kandidovat se tak zredukoval. To vede k zakonzervování stavu a současným poslancům tak značně klesla konkurence.
Tím to ale nekončí. Stranické sekretariáty se po zkušenostech z voleb minulých bojí kroužkování. Evidentní je snaha zamezit přeskočení kandidátů ze zadních míst, proto je všeobecný zákaz lokálních kampaní a to nejen osobních, ale i místních či okresních. Vše je řízeno centrálně. Uvnitř ČSSD dokonce koluje zvěst o možném podání žaloby na členy, kteří by to snad porušili.
Volič do toho vstoupí až nakonec v den voleb, kdy se od něj očekává, že si vybere stranu a nebude kroužkovat, aby se do sněmovny nedostali nějaké osobnosti, které by mohli mít vlastní názor. Vedení stran preferuje lidi, kteří jsou vděčni za přední místo a budou součástí poslušného hlasovacího stroje.
Vše uvedené vede k degeneraci stranické politiky, protože problém není jen u oranžových. V ostatních stranách je to úplně stejné. Představa demokracie jako válce účelové většiny na menšinu je zcestná. Takovýto systém vede k tomu, že funkce roky zastávají stále titíž, obklopeni lidmi, kteří nejsou schopni jim konkurovat. Když už někdo odejde, nahradí ho někdo ještě horší. To je vidět zejména na vedení ODS, ale i členové ČSSD se slzou v oku vzpomínají na doby kralování Jiřího Paroubka.
Protože funguje strašení propadnutím hlasu v případě volby malé strany, volič vždy vybírá menší zlo ze zavedených stran, plus těch co si zaplatily výzkumy. Na volitelné místo kandidátky se dostane nejlepší obchodník a jeho poskoci. Volič manipulovaný „nezávislými“ médii volí jemu neznámé lidi, které by za jiných okolností nevolil, na kandidátce strany kterou by také za jiných okolností nevolil. Ta zavázána nejrůznějším lobbistickým skupinám pak většinou dělá opak toho, co v kampani slibovala. Úsměvné jsou „nezávislé“ komentáře, že vláda své kroky jen špatně vysvětluje. Jak taky vysvětlit to, že dělají opak toho, co slibovali.
Otázka je, zda je současný systém, který pouze předstírá svobodu volby, vůbec onou zastupitelskou demokracií. Spíše to připomíná loterii, kdy volič neví, jestli volí neschopného blbce nebo všehoschopného gaunera. Po vhození lístku jen 4 roky doufáte, jestli náhodou ty sliby z volebního programu strana přeci jen nesplní. Vzhledem fungování systému politických stran se ani po předčasných volbách nic moc nezmění. Volič je úplně mimo ekosystém zvaný politika. Ten si žije vlastním životem politických dealů a občan je jen nutný doplněk, protože to vše platí.
Aby došlo k nějakému zlepšení, je nutné posílit přímou demokracii. Nejhorší je, že k tomu je potřeba ochota politických stran, které z ní mají většinou strach, jelikož to není jejich zájem. Stačí se podívat, jakou čáru přes rozpočet jim udělal přímo zvolený prezident.
