Úmluva obsahuje obecné pojmy, které se dají ideologicky zneužít. Vyzývá státy k podpoře nátlakových organizací s politickými cíli. Přitom jejich financování z veřejných peněz je u nás kritizováno jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Některé závazky v úmluvě, jako snaha vymýtit nevhodné zvyky a tradice a že muži a chlapci budou aktivně zapojeni do prevence za účelem naplnění úmluvy, působí stejně, jako před rokem 1989 působila ideologická školení mužstva v komunistické armádě. Úmluva tlačí na státy, aby více regulovaly občany.

Nebezpečí úmluvy není v jejím textu, ale v budoucí aplikaci. Stále více moci přechází od moci výkonné a zákonodárné, které vznikají z voleb občanů, k soudní moci. Soudci jsou ve funkci trvale a někteří propadli aktivistické touze měnit svět k lepšímu. Není nic horšího než snaživý úderník v taláru, který chce vynutit své vidění dobra. Přitom vtahování různých konceptů dobra do práva je příznakem totalitních režimů. Nějaký soudce může užít obecné pojmy istanbulské úmluvy k prosazení svých priorit i proti demokraticky zvoleným parlamentům. Nepřekvapilo by, kdyby soud v budoucnu na základě úmluvy prohlásil za protiprávní velikonoční tradici pomlázky.

Příkladem může být Nejvyšší soud USA, jenž roku 2015 prohlásil zákaz homosexuálních sňatků v některých státech americké unie za protiústavní. Uznal těsnou většinou 5:4 pojetí manželství i jako svazek dvou žen nebo dvou mužů a argumentoval ústavou. Tvůrci americké ústavy z roku 1787 by se divili, co jim to Nejvyšší soud v 21. století dává do úst. V tehdejší době bylo manželství jinak než jako svazek muže a ženy nemyslitelné. Pět soudců se tak nadřadilo nad tisíce volených členů kongresů Spojených států amerických a jejich členských států, kteří jsou z ústavy oprávněni k ústavní změně. Proto je správné, aby náš stát úmluvu neratifikoval.