Soudcovská unie uvedla, že ministr není oprávněn ani odborně způsobilý hodnotit rozhodování konkrétního soudce. Ovšem hodnotit činnost představitele státu, ať už je to prezident, ministr, úředník nebo soudce, může kdokoli. Žádný nositel státní moci v demokracii není nekritizovatelný. Člověk je může chválit i hanět. To je podstata demokratického právního státu. Soudce není bohem, jen dobře placeným funkcionářem státu.
Pokud hodnotí činnost prezidenta novinář, může napsat článek, volič může vyvodit důsledky ve volbách. Pokud prezidenta hodnotí ústavní soudce v rámci žaloby Senátu, může jej zbavit úřadu. Všichni lidé mají právo hodnotit prezidenta i soudce, ne všichni, ale mohou vyvodit stejné důsledky. Hodnotit soudce tedy může i ministr. Ať už bude hodnocení soudce od ministra jakékoliv, nemůže jej odvolat, může jen podat návrh na kárné řízení. Na druhé straně však jeho hodnocení má význam, zda jej přeloží (povýší) na vyšší soud, zda jej navrhne prezidentu republiky na předsedu krajského či vrchního soudu, anebo zda akceptuje návrh na jeho jmenování předsedou okresního soudu nebo místopředsedou krajského a vrchního soudu.
Naplnění znaků odpovědnosti za škodu
Soudcovská unie uvedla, že naplnění znaků odpovědnosti za škodu způsobenou soudcem může jen kárný senát. To je nesmysl. Kárné nebo trestní řízení je podmínkou pro uplatnění regresu, tedy přenesení škody, kterou za soudce zaplatil stát na něj samotného, jakožto původce škody (škůdce). Ovšem to, že byly naplněny znaky odpovědnosti za škodu způsobenou soudcem či soudním senátem, činí desítky let Ministerstvo spravedlnosti tím, že uznává a vyplácí náhradu škody za nezákonná soudní rozhodnutí a zásahy. Každé soudní rozhodnutí vydal konkrétní soudce či senát. Tím je zřejmé, že ke škodě došlo a kdo ji způsobil.
To, že není vyžadován osobní regres, neznamená nemožnost přičítat způsobenou škodu konkrétním škůdcům v taláru, byť to má jen akademický důsledek. Škůdce nemusí nést jiné následky, než právě onoho veřejně zjistitelné spojení nezákonného rozhodnutí s konkrétní osobou, která jej vydala či se na vydání podílela.
Dělba moci
Státní moc se dělí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákonodárnou obvykle spojujeme s Parlamentem. Ovšem každý státní orgán dělá řadu činností, které svou povahou spadají do jiné moci, než je obvykle řazen. Kromě zákonodárství Parlament například řeší sankční řízení s poslanci (přestupky) či může uložit pokutu prezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu. Zde v zásadě jedná jako správní úřad, proto také podléhá správnímu soudnictví, které jinak kontroluje především orgány moci výkonné.
Obdobně soudy vedle vlastního výkonu soudní moci – rozhodování soudních sporů a rozhodování o vině a trestu, řeší i správní otázky – správu soudů. Ministerstvo spravedlnosti je ústředním správním úřadem pro státní správu soudů. V rámci státní správy soudů nelze zasahovat mocensky do nezávislosti rozhodování soudce v konkrétní věci, ale na druhé straně má ministr, který stojí v čele ministerstva, právo na nerušný výkon státní správy soudů. Soudní moc není nadřazena nad ostatními mocemi. Jako nelze svévolně z moci výkonné zasahovat do moci soudní. Nelze z moci soudní svévolně zasahovat do moci výkonné.
Jmenování místopředsedů krajských a vrchních soudů je věcí státní správy a je svěřeno ministru spravedlnosti. Projevem důležitosti pozice předsedy soudu je, že ministr nemůže vnutit předsedovi místopředsedu, s kterým nechce předseda spolupracovat, přičemž zákon to řeší tak, že ministr jmenuje na návrh předsedy soudu.
Jako však nemůže ministr vnutit místopředsedu předsedovi proti jeho vůli, nemůže předseda vnutit svého kandidáta ministrovi. Oba se musí shodnout. Navrhovací právo není silnější než jmenovací. Na pozici předsedy a místopředsedy soudu není právní nárok. Ministr není automat na podpisy pro předsedy soudů, nemusí znásilnit své svědomí.
Stejně ani prezident není povinen akceptovat návrh ministra spravedlnosti na jmenování předsedy krajského či vrchního soudu. Dne 17. 7. 2014 odmítl prezident Miloš Zeman jmenovat předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem kandidáta navrženého ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou Jana Veselého a ústně to zdůvodnil jeho neuspokojivými výsledky v dosavadní funkci předsedy Okresního soudu v Mělníku.
Soudcovská unie
Je možné uvažovat o jiných modelech správy soudů. Velké posílení Ministerstva spravedlnosti chtěl zavést ve funkci ministra spravedlnosti Otakar Motejl, který navrhoval zbavit předsedy soudů významné části jejich správní agendy a dát ji ředitelům soudů, které by jmenoval ministr a přímo je řídil. Proti tomu se postavila tehdejší Poslanecká sněmovna, protože to chápala jako konfliktní model dvou kohoutů na jednom smetišti. Předsedové soudů tedy mají významné postavení v jeho správě. Soud však není jejich pašalik. Musí být respektován zákon, který stanoví, že místopředsedu si sami jmenovat nemohou.
Pokud chce Soudcovská unie tento model změnit, což je možné, může se přetvořit v politickou stranu, získat pro to hlasy ve volbách a skrze Parlament změnit zákon. Může také jako nátlaková skupina prosadit změnu zákona vyjednáváním s poslanci. Pokud je však zákon takový, jaký je, nelze jej měnit neústavně, tedy mimo novelu přijatou Parlamentem. Jako nemůže zákon porušit ministr, nemůže jej porušit soudce, ani Soudcovská unie.
