Souhlas válčících stran
Při konci válek má podstatný vliv výsledek na bojišti. Pokud jedna strana prohraje, diktuje vítěz. Pokud však ani jedna strana není výslovně poražena, musí se na výsledném řešení shodnout. Vzájemný souhlas Ruska a Ukrajiny je nutný o celé dohodě o příměří i mírové smlouvě, kde se bude řešit i případná (ne)přítomnost cizích vojsk s tím, že porušení dohody jednou stranou může být důvodem pro obnovení bojů druhou stranou.
V současné době se na bojišti daří více Rusku. Jeho postup však je pomalý, Ukrajina se jako stát i jako bojující síla nezhroutila. Rusko preferuje brzké uzavření konečné mírové smlouvy. Ukrajina preferuje příměří, které by jí poskytlo čas k zastavení a zvrácení poměru sil na frontě, který je nyní ve prospěch Ruska.
Kdo rozhodne?
Mezinárodní politika i právo má zkušenosti s oddělením bojujících stran a dohledem na příměří vojsky třetích států. Tyto jiné státy se mohou zapojit na základě dvou právních důvodů. Buď se na tom, včetně výběru zapojených zemí, dohodnou bojující strany, nebo lze takovou akci uskutečnit na základě mandátu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. První případ je založen na souhlasu Ukrajiny a Ruska. Druhý případ je založen na souhlasu většiny 15-členné Rady bezpečnosti, v tom však musí být i souhlas stálých členů - USA, Ruska, Francie, Británie, Číny. Fakticky však i zde bude vyžadován souhlas Ukrajiny, protože je v současné době nereálné, že by Rada bezpečnosti chtěla vnutit Ukrajině nějaké řešení počítající s nasazením jednotek třetích států bez souhlasu Ukrajiny.
Jaké armády lze zapojit
Pro výběr zapojených armád jsou obecně dva modely. V prvním modelu si každá strana vybere státy, s nimiž má blízký vztah, a ti vyšlou stejný počet vojáků, počítáno na každou bojující stranu. Například bude dohodnuto, že na dodržování příměří bude dohlížet 20 000 vojáků. Na každou stranu tak připadne 10 000 vojáků ze zemí, které si sama zvolí. Dejme tomu, že Ukrajina si zvolí Británii, Francii a Německo. Rusko si pak zvolí Čínu, Severní Koreu a Írán. Tento model má nevýhodu tu, že strana konfliktu sice věří vojákům států, které si sama zvolila, ale má hlubokou nedůvěru v ty druhé.
Druhý model spočívá v tom, že na příměří dozorující vojáci nesmí být z armády, která by vadila jedné či druhé straně. Tedy by bylo vyloučeno, aby na příměří dohlížely státy NATO, které podporovaly Ukrajinu, či Severní Korea a Írán, které podporovaly Rusko. V zásadě by se hledaly šedé myši - státy, které nebyly v konfliktu angažovány, tedy vůči nim nemá negativní vztah ani jedna z bojujících stran. Byť většina států Afriky či Latinské Ameriky se o válku na Ukrajině nezajímá a mohly by vyslat své armády, zároveň je nutné pamatovat na to, že tyto mise budou vysílající státy také financovat. Musí mít tedy dostatečné zdroje i chuť utrácet svůj vojenský rozpočet při dohlížení nad příměřím či mírem ve státu, který je dosud politicky nezajímal. A takových států příliš není. Snad Indie, Brazílie či některé bohaté arabské státy.
Protože jedním z důvodů války bylo rozšiřování NATO na východ a uvažovaný vstup Ukrajiny do NATO, je evidentní, že Rusko nebude souhlasit s tím, aby mírové sbory byly tvořeny armádami NATO. To by bylo popřením toho, proč Rusko do války vstoupilo.
Rozsah
Počet nasazených vojáků třetích stran je závislý na účelu nasazení. Rusko-ukrajinská fronta je dlouhá. Pokud by šlo jen o monitorování příměří, stačí řádově 10 000 vojáků. Pokud by však mírové sbory měly oddělit bojující strany po celé délce fronty, muselo by jít o podstatně více vojáků – řádově sta tisíce, což je nereálné. Na světě není stát ani skupina států, které by chtěly nasadit tak velký počet vojáků mimo své území na dlouhou dobu a hlavně to platit. USA již daly jasně najevo, že se na Ukrajině vojensky nebudou angažovat a nebudou ani angažmá cizích vojsk platit. Ukrajina není předmětem jejich zájmů. Jejich zájem je primárně upřen na Tichomoří.
Evropa zase mimo
Pokud některé evropské státy NATO hovoří o tom, že pošlou svá vojska na Ukrajinu hlídat dodržování příměří, dokazují omezenost a nereálnost vlastní politiky. Je to pokračováním dosavadního přístupu k válce na Ukrajině, kde někteří evropští politici věřili, že ideologie překoná realitu a že vojensky slabší Ukrajina silnější Rusko porazí. Ovšem ideologie při střetu s realitou prohraje. Podstatou této reality je, že s tím, zda budou vojáci třetích zemí dohlížet na příměří a jaký bude způsob jejich výběru, musí souhlasit Rusko. A protože Rusko započalo válku kvůli možnému vstupu Ukrajiny do NATO, je souhlas s přítomností vojsk NATO na Ukrajině ze strany Ruska nereálný. Reálnější je možnost civilních neozbrojených pozorovatelů z třetích zemí monitorujících plnění mírové smlouvy či dohody o příměří.
