Lze akceptovat paušální daňové a poplatkové osvobození státu, pakliže jejich příjemcem je stát sám (soudní poplatky). Osvobození pak nemá dopad na příjmy a výdaje státního rozpočtu a jen zamezuje zbytečné byrokratické zátěži, kdy by stát musel platit daň, které je sám příjemce. Rozpočtový výdaj by byl roven rozpočtovému příjmu.

Jiná situace je u daně z nemovitých věcí, které jsou příjmem obce. V takovém případě paušální osvobození státu vede k snížení rozpočtových příjmů obecní samosprávy, jejíž existence je podstatný prvek demokratického právního státu. Vzniká i nedůvodná nerovnost, když dvě stejné obce budou mít stejnou rozlohu a kulturu zdaňovaných pozemků, ale daňový výnos jedné obce bude nižší ve srovnání s druhou obcí, protože vlastníkem pozemků na jejím území je stát. Přitom i stát chce, aby k jeho pozemkům a stavbám obec stavěla a udržovala místní komunikace, odmetala sníh z chodníků, platila veřejné osvětlení.

Stát má jako tvůrce zákona možnost stanovit rozsah různých osvobození, ale musí postupovat tak, že osvobození bude vázáno na nějakou činnost např. veřejnou prospěšnost dané stavby či pozemku (škola, park) a ne na osobu vlastníka. V rozpočtové nouzi v důsledku opatření vlády proti koronaviru, která poškodila hospodářství, dochází k snížení rozpočtových příjmů obcí a je správné, aby daně určené obcím nebyly snižovány ve prospěch státu tím, že si sám pro sebe uzákoní neústavní paušální daňové osvobození.