Po rozpadu Československa je skepticismus k funkčnosti dvoučlenných federací. A to k sobě jazykově, národně i nábožensky měli obyvatelé Československa mnohem blíže, než Poláci a Ukrajinci, což dokládá polsko-ukrajinské vyvražďování na Volyni během druhé světové války.

Zastánci unie vidí předobraz ve sjednocení východního a západního Německa 1990. Německou demokratickou republiku také nikdo nepřijímal do NATO či Evropské unie, ale vstupem pěti spolkových zemí (Braniborsko, Sasko, Sasko-Anhaltsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořany) do Spolkové republiky Německo se na ně rozšířilo členství ve všech mezinárodních organizacích, v nichž bylo Německo členem.

Ovšem polsko-ukrajinská unie by těžko takové důsledky měla. Při německém sjednocení východoněmecký stát zanikl. Pokud by však byla vytvořena polsko-ukrajinská konfederace, nenaplnila by tato očekávání. V konfederaci si státy zachovávají svou státnost, včetně mezinárodněprávní subjektivity. V konfederaci by se polské členství v NATO a EU nerozšířilo na Ukrajinu. Jejich území by netvořilo jeden hospodářský a celní celek. Mezi Polskem a Ukrajinou by nadále byla celní a schengenská hranice, obdobně jako je celně odděleno území Severního Irska od Británie.

Aby mohl být naplněn záměr rozšíření polského členství v EU a NATO na Ukrajinu, musela by ukrajinská státnost zaniknout a její území se stát součástí Polska, stejně jako zanikl východoněmecký stát. Ale Ukrajina přece neválčí s Ruskem, aby likvidovala svou státnost splynutím s Polskem, byť by ji poskytlo autonomii. Navíc si Německo pro sjednocení zajistilo souhlas mocností. Rozšíření polského členství EU a NATO na ukrajinské území je bez souhlasu USA, Francie, Německa a Británie nemožné.