Stavební správa a územní plánování je spojené se zájmy obcí a krajů. Přesune-li se moc k úředníkům, stanou se volby zbytečné, protože zvolení budou nevýznamní. V čem je lepší, když na úředníka má vliv jeho nadřízený v Praze? I ten má třeba v obci chatu a chce ovlivnit rozhodování.

Stavební správa a územní plánování je nejhůře fungující oblast státní správy. Dnes stavební úřad sám o žádosti nerozhoduje, ale vyjadřuje se mnoho jiných úřadů (památkáři, doprava, hasiči, životní prostředí). Tedy jiní úředníci. Jejich stanoviska jsou často závazná a stavební úřad i starosta s tím nic neudělá. Přitom je náš stát proslavený resortismem, kdy je úředník uzavřen do své části státní správy. Nehledí, zda je věc vhodná z celkového pohledu. Přínosem nového stavebního zákona je, že by tito specialisté byli začleněni do stavebního úřadu a přímo se podíleli na vydávání rozhodnutí. Pod jednotným vedením budou hledat kompromis mezi různými zájmy. Vhodná je i změna, kdy nečinnost úřadu znamená, že žádost je schválena.

Problém návrhu stavebního zákona spočívá ve vzniku nových stavebních úřadů. Stát by musel financovat platy i nakoupit nové budovy či si je pronajmout. Nemůže vyvlastnit radnice. Navíc zaplatí obslužné činnosti (účetní, řidič, úklid). Návrh zákona počítá s převodem stávajících úředníků do nových úřadů. Takový převod je možný, pokud se nemění povinnosti zaměstnance - například z krajských finančních ředitelství se staly krajské finanční úřady, což se zaměstnanců nedotklo. Ale stavební zákon počítá se změnou počtu stavebních úřadů, tedy i místa výkonu práce. Není možné nařídit změnu místa výkonu práce. Vznik nových stavebních úřadů je drahý a nepovede ke kvalitnější stavební správě, ale naopak ji rozvrátí.