V civilním soudním řízení má úspěšná strana právo na náhradu nákladů. Ale tato zásada neplatí u Ústavního soudu. Ústavní soud náhradu nákladů úspěšnému stěžovateli nepřizná, byť konstatuje, že stát porušil jeho základní práva. To snižuje přístupnost ústavní stížnosti pro chudé. Přitom stát nařídil povinné zastoupení advokátem pro stěžovatele. Advokáti vědí, že i když stížnost bude úspěšná, nemá cenu v ní zastupovat, pokud klient nemá na úhradu, protože vítězství u Ústavního soudu odměnu nepřinese.
Náhrada nákladů za advokátní zastoupení pro úspěšného stěžovatele by měla i výchovný dopad na soudy a státní zastupitelství. Někteří totiž nad nálezem Ústavního soudu mávnou rukou a nezmění dosavadní přístup. Placení náhrady by bylo ekonomickou pobídkou, aby se vedoucí příslušného orgánu zamyslel, proč jeho úřad porušil práva člověka.
Už v zákoně o Ústavním soudu je předpoklad, aby náhrada nákladů nebyla přiznávána. Dle něj lze náhradu nákladů přiznat stěžovateli, jehož stížnost nebyla odmítnuta, ale platí ji Ústavní soud, ne orgán, který protiústavní stav způsobil. Rozhodující je praxe Ústavního soudu, který masově nepřiznává náhradu úspěšným stěžovatelům ve snaze povinné advokátní zastoupení využít jako ekonomickou bariéru pro podávání ústavních stížností.
Snaží-li se stát vytvořit zákon o právní pomoci pro chudé a přitom nepoužívá známé pravidlo náhrady nákladů pro úspěšné ústavní stěžovatele, jedná nelogicky. Přístupu chudých k Ústavnímu soudu pomůže, kdyby přiznával úspěšným stěžovatelům náhradu nákladů. Orgánům veřejné moci, jež musí být schopny své rozhodnutí obhájit bez advokáta, by se náhrada nepřiznávala. Vedlejší účastníci, kteří jsou účastni řízení o ústavní stížnosti jen dobrovolně, by si své náklady hradili sami. Pokud změna nenastane, chudí lidé, jejichž věc by skončila u Ústavního soudu úspěchem, ústavní stížnosti nepodají.
