Proti vzpourám nasazují vlády represi, některé i střílejí. Přesto má vzpoura smysl, protože je o naději ke změně. Raději shořím s prezidentem Václavem Klausem v plameni vzpoury, než bych s mladým Dienstbierem či Bohuslavem Sobotkou vzpomínal v domově důchodců na pracovní úspěchy.

Důvod, proč věřím hodnocení Václava Klause, je poznání, že koronavirové šílenství nás vrací před rok 1989. Vrací nás do doby, kdy se jinak něco dělalo pro vrchnost a jinak se žilo.

Lidé se setkávají, popijí víno ve sklepech a nechávají si v soukromí stříhat vlasy od kadeřníků. Zabijačky se dělají dnes, stejně jako za války, kdy za to hrozil koncentrák, přestože byli udavači tehdy i nyní. Vládou zakázané činnosti se dějí. Jen jsou součástí šedé ekonomiky. Na ulicích si lidé nasazují náhubky, aby se v soukromí vládě vysmívali, dělají se garážové párty. Po pohřbu s náhubkem jdou na smuteční hostinu již bez náhubku. Lidská přirozenost se nedá zničit, aniž by se zničil člověk.

Podstatou vzpoury není, že se něco děje proti zákazům vlády tajně, ale že se přestaneme přetvařovat. Že skončí to, že se jinak mluví a dělá doma a jinak na veřejnosti. V listopadu 1989 nevznikla nedůvěra vůči totalitnímu režimu. Většina lidí mu nevěřila dávno. Jen svůj názor přestali skrývat.

Václav Klaus má obavu o osud státu a dosavadních svobod. Jeho obavy sdílím. Chceme-li odkázat potomkům dědictví, které bude hodnotou hospodářskou i hodnotou svobody, musíme se ozvat a činit. Jinak předáme dědictví předlužené a nesvobodné.