senát
Většina z vás říká, že je senát kultivovanější než sněmovna. Je to podle vás pravda a čím to eventuálně je? A ještě byl to důvod, proč jste ze sněmovny odešla? A nelitujte, že třeba máte teď míň pravomocí?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Vážený čtenáři, na Vašich několik otázek se pokusím odpovědět sumárně. V Senátu je daleko lepší atmosféra dle mého názoru z několika důvodů :
Jsou tam lidé starší 40 let – jinými slovy, nikdo tam nepřichází bez profesních, resp. životních zkušeností, jinými slovy – ví, o čem hovoří, má zkušenosti z jistého segmentu praxe.
Přítomno má být 81 senátorů, na zasedání bývá vždy méně, řada je omluvena. Je tedy na každého tak nějak lépe vidět, jak se chová, jak naslouchá, jak hodlá diskutovat.
Méně je vnímána stranická příslušnost. Tzv.politikaření jsem tam zatím málokdy pociťovala.
Je zde řada odborníků nebo zkušených politiků z komunální sféry, vše je daleko více směrodatné a validní nežli většina projevů ve sněmovně
Jsou zde uplatňovány zásady slušného chování a morálky, projevy jsou podávány inteligentní formou. Takřka neexistuje iroické až sarkastické titulování a osočování. Z mojí letité lékařské praxe jsem na tento typ chování zvyklá, více mi vyhovuje. Například s pacientem jsem kvůli chování neměla jediný konflikt za celou svojí kariéru
Jsou zde řešeny jak „pojistky“ , tak i nové nápady a návrhy senátorů.
Projednávají se zde petice, které otevírají často širokou celospolečenskou diskuzi k aktuálním tématům, která pocházejí přímo od podepsaných voličů. Tím se napomáhá jak vládě, tak všem zastupitelům, kam se ubírá veřejné mínění o tom kterém problému a jak by se měl raději řešit.
Je možné přijít snadněji s návrhem na uspořádání určité oficiální akce, která řeší určitý společenský problém. Například byl vyslyšen můj návrh na návštěvu pracoviště v Bratislavě, kde se uskutečňuje tzv. koordinovaná rehabilitace zdravotně postižených. U nás se za tímto účelem chce přijímat zákon, na Slovensku toto dokážou realizovat bez zákona, apod. Zákon by sice představoval záruku, že koordinovaná rehabilitace musí dle zákona probíhat, ale k jeho přijetí je daleko, a tak se pokračuje v chaotickém uspořádání všech segmentů rehabilitace – v ČR nikdo nic nenařídil, není řešeno financování apod. Naše získaná zkušenost může způsobit, že MPSV a MZd přijmou námi navrženou organizaci koordinované rehabilitace : léčebné, sociální, vzdělávací, pracovní….. Tím umožníme většině zdravotně postižených návrat do pracovního procesu, schopnost živit rodinu, dosáhnout seberealizace a přiměřeného sebevědomí. A směrem ke státu bude navíc ekonomická výhoda : bude méně invalidních občanů s oprávněnými nároky na mandatorní výdaje….
Řeči o zbytečnosti Senátu nemám ráda už od jeho vzniku. Není to pravda a zažili jsme toto i zcela nedávno, kdy se měly konat předčasné volby.
Ze senátních diskuzí jsem si vybírala řadu příspěvků, abych pak mohla nově argumentovat při vrácení zákona zpět do Sněmovny. Mělo to význam hlavně v době, kdy byl ministrem pan Drábek., jehož suverénní a bezcitné činy vedly k ožebračování těch nejpotřebnějších : seniorů, zdravotně postižených včetně dětí, sociálně slabých apod. Zkrátka : „ sytý hladovému nevěří“, což se mne netýká, naštěstí.
Ze sněmovny jsem spontánně odejít nechtěla. Vyslyšela jsem vůli naší krajské organizace ČSSD v Plzeňském kraji, že nadějným kandidátem do senátních voleb v r. 2012 jsem právě já – a opravdu, já jsem v těchto volbách opět zvítězila. Ničeho nelituji, poněvadž ten, kdo chce něco pro občany udělat, má vždy možnost. A moje „parketa“, tj. zdravotně - sociální péče, má vždy zásadní témata. Tak např. nejnovějším nápadem je založení mezigeneračního domova v Plzni, kde by se pěstovala v praxi mezigenerační soudržnost na podkladě především zájmové činnosti obou krajních věkových spekter. Již v roce 2001 jsem založila obč.sdružení Soužití 2001, což bylo zárodkem dnešní vyšší iniciativy.
