Diskuse o daňové reformě je v plném proudu. Názory a emoce se prosazují tu s menší, tu s větší silou. Velký prostor v médiích dostávají nakladatelé. Jejich obavy spojené s nižší prodejností knih částečně chápu. Nechápu ale argumentaci, kterou používají. Odvolávají se totiž na příklady evropských zemí, které v mnoha případech mají výrobu knih zařazenou v nižší sazbě DPH, nebo je tato činnost od DPH osvobozena (Velká Británie). Podle nakladatelů se chystáme být spolu s Bulharskem jediní v EU, kteří se macešsky chovají ke čtenářské obci svých občanů.
Je pravda, že v EU je obvykle nižší daň na knihy, ale není to celá pravda.
Můžeme si to snadno ukázat na již zmíněných zemích. Vybrat totiž jenom jedinou
daň – v tomto případě DPH – jako absolutní ukazatel a neporovnat celkový daňový
mix, je manipulace s veřejným míněním. Museli bychom totiž vzít do úvahy i daně
z příjmů právnických a fyzických osob.
Např. během posledních deseti let nejvíce klesla horní sazba daně z příjmu
fyzických osob v už zmiňovaném Bulharsku (ze 40 % na 10 %). Země, kde horní sazba daně z příjmu fyzických
osob stoupla, je opět zmiňovaná Velká Británie (ze 40 % na 50 %).
Až budou nakladatelé znovu poukazovat na tyto země, měli by dodat i ostatní
daňové zatížení.
V debatě o budoucnosti vzdělání a kultury české populace bychom neměli
zapomenout, co je smyslem daňové úpravy. Prioritou je pokrytí transformačních
nákladů daňové reformy, i ta se přece týká kultury, kultury života ve stáří.
Anna Putnová