Každý následek má i svoji příčinu. Tou byla okupace Československa v srpnu 1968. Zde jsme u kořene věci. Neustále slýcháme, že jsme si ani nevystřelili a poslední pan ministr obrany navíc tvrdil, že takto postižených bylo více. Kdyby to řekl někdo jiný, tak bych se ani nedivil. Když to ale vyřkne normalizační komediant a k tomu ještě za „zásluhy nositel modré knížky (lidé, kteří byli vyjmuti z evidence a osvobozeni z výkonu základní vojenské služby - pozn. aut.), pak se není čemu divit.

Každý, kdo něco o armádě ví, že je založena na tzv. nedílné vojenské pravomoci. Vše, co se koná nebo má vykonat, je podřízeno rozkazům, které vydávají nadřízení velitelé, kdy rozkaz je armádě totéž co v civilním životě zákon. Ještě bych dodal, že činnost okupačních jednotek nebyla zaměřena na divadla, kavárny, hotely nebo školy, ale na vojenská zařízení, posádky, letiště a velitelství. Sluší se dodat, že nejvyšší vojenské velení í o přípravě a okupaci vědělo a že tak vlastně došlo k obrovské vlastizradě, za níž je jediné řešení - poprava zastřelením. Ale nestalo se nic. Ba naopak - ti, co se proti okupaci postavili, si to pěkně odnesli a ti druzí se po jejich osudech, řekl bych i zádech, vyšplhali na vysoká a dobře placená místa. Dodávám, že u některých jednotek byl zásah proti velení tak razantní, že jim neměl kdo velet a tak byly rozpuštěny.

Proč to všechno vlastně píšu? Protože uplynulo skoro 50 let od těchto událostí a nikdo z nás se nedočkal žádného zadostiučinění, omluvy nebo řádné rehabilitace. Ale není to tak docela pravda. Bývalí důstojníci Hlavní politické správy dosáhli svého. Každý z nich si odnesl domů 450.000,- Kč! Nyní bychom se mohli zeptat proč? Všichni byli poctiví zastánci politiky KSC a jako jeden muž souhlasili s okupací. Peníze neobdrželi proto, že by se nějak zasloužili o cokoliv, ale za to, že prostě tento neblaze proslulý spolek armádě byl v roce 1990 zrušen. Aby toho nebylo dost, někteří se tak zvaně „rekvalifikovali“ a sloužili jako noví odborníci armádě dále.

Nyní bych se měl krátce a stručně zmínit o přípravě a provedení okupace. Bylo o ní rozhodnuto již v dubnu. Všechny ta další politická jednání byla jen kamufláž, lhaní a ohlupování našich politiků, kteří zase lhali nám a vyprávěli nám své báchorky, kterým jsme měli uvěřit. Když se podíváme na mapu, na rozložení sil a počty vojáků a techniky, neměli jsme žádnou šanci na úspěšný odpor. Navíc byla armáda rozkazy nejvyššího velení doslova a do písmene paralyzována. Operace byl nazvána DUNAJ a velel ji ze svého VS v Polsku náměstek ministra obrany SSSR Grečka generálplukovník Pavlovský. Okupace byl provedena z 10 prostorů třemi armádními skupinami - z Polska, NDR a Maďarska s vojsky Bulharské lidové republiky. Celkem bylo první den operace nasazeno 200.000 vojáků, 5.000 tanků, 250 letounů AN-12, AN-4 a 200 MiG-19, MiG-21 a Jak-28. Cílem operace bylo přikrýt VS armád, letectva, letiště a spojovací uzly a tak prakticky znemožnit jakýkoliv odpor proto okupačním vojskům. Co s vše událo, je obecně známo a nebudu o tom hovořit.

Od roku 1990 se vystřídalo včetně paní Šlechtové ve funkci ministra obrany 17 osob. Nevíme, jak dlouho vydrží v této funkci ona, ale v průměru tam byl každý 1.7 roku. Co mohli lidé, kteří neměli o armádě ani potuchy (vyjma nomenklaturního generála Vacka, jmenovaného Havlem) udělat, je zřejmé. Mnozí byli i nositeli modrých knížek, za některých došlo také k absurdním situacím a rozhodnutím, že se o tom psalo po celém světě.

Za této situace jsme dosud neměli možnost dosáhnout svého cíle - odškodnění. Není to záležitost jednoduchá. Poté, co jsme nepodepsali souhlas s okupací jsme byli postupně zbavováni funkcí, dáváni do tak zvaných „kádrových dispozic“, s polovičním platem a poté propouštěni z armády jako nevyhovující, bez jakýchkoliv nároků na cokoliv. Jestli se dnes proti našim požadavkům staví kdokoliv z nich záporně, tak nechce nebo nechápe danou situaci.

Člověk v sedmdesátých letech s takovým kádrovým profilem nemel šanci a také nemohl nalézt dobře placené zaměstnání. Dnes, po všech těch peripetiích, snaze a jednání o odškodnění za své protisovětské postoje jsme tam, kde jsme byli. Jen s tím rozdílem, že nám je dnes více jak osmdesát let,  že nás již tisíce opustily, zůstaly po nic mizerně placené vdovy, že stovky z nás jsou nemocní a protože z vůle strany a lidu pracovali na mizerně placených místech, mají také nízké penze. Jsou nemocní a odkázaní jen sami na sebe bez ohledu na lepší vyhlídky. O to vše s naší organizací, nazvanou Vojenský spolek habilitovaných s malou vyhlídkou nadějí bojujeme, Zůstalo nás snad ani ne 1.500. Není týden, aby někdo z nás nezemřel. Naši zákonodárci nekonají, chodí do zaměstnání kdy se jim chce, nebo nechce, přitom berou plat vyšší než 100.000 a každý rok si ho zvyšují (letos zase o 7.000 Kč).

Pro nás je rok 2018 poslední nadějí. Již mnohokráte jsme dostali sliby, nebo zamítavé stanovisko. Jak se říká, naděje umírá poslední. Také nikdo z nás nebyl za své jednání vyznamenán, nebo povýšen. Žádný ministr obrany s námi nejednal stejně jako prezident publiky.

Kdybychom nebyli hloupí a podepsali souhlas, tak jsme mohli přežít padesát let v pohodě a v klidu, ušetřeni všech těch hrůz a následků, které postihly nejen nás, ale i celé naše rodiny.

To jsou fakta, se kterými se asi musíme smířit a se kterými asi všichni ke spokojenosti mocných, zemřeme.