nebyli myšlence „Pražského jara 1968“ nijak zvlášť nakloněni. Hlavními odpůrci se stali prezident Lyndon Johnson a jeho viceprezident Hubert Humphrey.

   Podle tehdejšího předsedy vlády, Alexeje Kosygina, stálo vedení KSSS  před akutní časovou tísní, neboť bratr zemřelého prezidenta USA, Johna F. Kennedyho, Robert F. Kennedy, se rozhodl kandidovat na úřad prezidenta USA.

   Kremelské vedení vycházelo z toho, že Kennedy volby vyhraje. Jeho pozitivní postoj v zákulisí demokratické strany USA, k vývoji v Československu, začínal transparentně prosakovat na povrch.

 Pakliže Robert Kennedy bz pokračoval v politice svého bratra Johna F. Kennedyho, nazvané „New Frontiers“ (Nové hranice), nebude mu určitě osud Dubčekova Československa  lhostejný.

   V Moskvě nastaly obavy z prodlení! Kremelští bolševici znervozněli.

   Bylo tedy nutné jednat ještě za Johnsonovy administrativy, která – mimo neúspěšné války ve Vietnamu – nevyvíjela žádnou pozoruhodnou zahraniční činnost.

   Pakliže Robert F. Kennedy válku ve Vietnamu zastaví  a svojí pozornost zaměří do Československa, ve smyslu „Nových hranic“ je s bolševizmem v této zemi  jednou provždy konec. Podle tzv. „dominové teorie“ jeho poradce, generála Maxwella Taylora, se poté začne zevnitř hroutit jeden komunistický stát za druhým.  

   John F. Kennedy: „Vojenské vítězství nad komunismem je nemožné. Komunismus lze porazit pouze  ideologickou cestou. V této oblasti je nejzranitelnější. Dalo by se říci doslova bezbranný.“

   Nechci v této souvislosti spekulovat, neboť si to, jako docent politických věd nemohu dovolit, ale jsem přesvědčen o tom, že kdyby v roce 1968 byli americkým prezidentem John nebo Robert Kennedy, ve smyslu politiky „Nových hranic“, by k žádnému „21. srpnu 1968“  nikdy nemohlo dojít.

S Johnsonem a později s Nixonem, měli moskevští rudí teroristé lehkou hru. Po atentátu na John F. Kennedyho, nastupující prezident Johnson politiku svého předchůdce „Nových hranic“ okamžitě zrušil a ani pozdější prezident Nixon v ní nehodlal pokračovat. Oba trvali na statutu quo rozdělení hranic mezi východem a západem. Rudý Kreml mohl tedy zůstat bez obav, že se bude něco měnit.

   Oni dva prezidenti nezvládali velikost a sílu USA. Zavlekli národ do dlouhé a vleklé společenské krize, jejiž příčinou byla neúspěšná válka v Indočíně. Nastalo období stagnace. V této souvislosti je třeba si uvědimit, pakliže bude zastaven pokrok v USA, bude zastaven na celém světě, Takováto tendence nemá lokální, nýbrž globální charakter.

   Amerika, jako světová velmoc „čís.1.“ nemá na vybranou a nese obrovskou tíhu zodpovědnosti. Američané by tedy měli volit takové prezidenty, kteří tuto enormní zodpovědnost umí zvládnout. USA si nemůže dovolit postavit do vedení své země a tím celého světa lidskou průměrnost.

Vedoucí činitelé Východního bloku stáli v době „Pražského jara“ před nalehavým dilematem. Pakliže nemůže dojít uvnitř Československa k občanské válce ani k národnostním třenicím, je nutné vyvolat válečný konflikt zvenčí. Tato alternativa našla své uplatnění dne 21. srpna 1968.

Přesto odpůrce „Pražského jara“ 1968, tehdejší viceprezident Spojených států, Hubert Humphrey, přepadení Československa komentoval, při schůzce vlády USA, těmito slovy: „Toto udělali svým přátelům a spojencům a nyní si představte pánové, co by udělali s námi, kdybychom neměli k dispozici dostatečnou odstrašující vojenskou převahu?“   

   Přepadení a znásilnění „Pražského jara“ ze strany SSSR se sice ukázalo z hlediska vojensko-strategiského jako úspěšné, ale z hlediska politicko strategického se jednalo o sebevražedné fiasko, které nakonec vedlo k pádu světového komunismu.