Mohu jenom vyjádřit uspokojení, že Poslanecká sněmovna přijala a schválila všechny legislativní změny, které předkládalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. I díky těmto změnám tak ušetří v příštím roce stát desítky miliard korun.
Zatím žádné vládě v novodobé historii ČR nebyl na přípravu rozpočtu vyměřen kratší čas než té současné, což vyplývalo především z toho, že současný politický kabinet přebíral vládu z rukou úřednického kabinetu. Před každé ministerstvo se tak navýšila agenda, kterou odcházející nepolitičtí ministři již ani nebyli oprávněni řešit. Hledání příležitostí k úsporám v dosavadních parametrech tak, aby byly co nejméně bolestivé, zabralo také určitý čas, který pochopitelně citelně scházel k tomu, aby vláda mohla postupovat v termínech běžného legislativního procesu. Vyhlašování stavu legislativní nouze, ke kterému vláda přistoupila, je pokaždé nepříjemným krokem, který by měla užívat jako šafránu. Komentáře, hodnotící to, zda vláda v případě schvalování balíku toto legislativní opatření nezneužila, mohou být různé. Osobně jsem ale přesvědčen, že postupovala správně.
Důsledky, které by mělo nepřijetí úsporných opatření pro české občany, by se vyrovnaly, ne – li překročily důsledky jakékoli představitelné živelné pohromy. Mezinárodní finanční instituce, ratingové agentury i investoři s napětím očekávají, zda se podaří České republice zvládnout současný deficit. Jenom na nich bude záležet, zda ocení či naopak podrobí kritice přijímaná opatření. Žádné výmluvy na nedostatek času či vnitropolitické problémy trhy nezajímají. Proto byl postup vlády zcela legitimní. Ostatně za pravdu jí dal i sám schvalovací proces v Poslanecké sněmovně, tak jak jsem jej mohl sám osobně, a se mnou milióny občanů na televizních obrazovkách, minutu po minutě sledovat.
Je pochopitelně legitimním právem každé opozice využít jednacího řádu sněmovny a dalších možností k tomu, aby bojkotovala vládní návrhy. Nicméně existují určité hranice, za něž by konstruktivní opozice neměla nikdy jít. A těmi jsou právě schopnost státu dostát svým závazkům v rámci reformy veřejných financí. Již stokrát to zaznělo, a stejně je třeba to po sto prvé opakovat. V žádném případě nedělám škrty rád. I já bych přál všem občanům, kteří jsou jakýmkoli způsobem odkázáni na sociální dávky, aby mohli využívat všech reálných možností moderního státu. Důležité je však ono sousloví „reálných možností“. Dnes, kdy jsou reálné možnosti státu poskytovat svým občanům určitou úroveň sociálních služeb omezeny s ohledem na stav veřejných financí, nic jiného nezbývá, než tyto služby omezit.
Poslanci ČSSD, kteří předváděli v průběhu projednávání reformních návrhů nekonečné slovní tirády, měli po dobu osmi let, kdy třímali vládní kormidlo, řadu možností, jak dostat veřejné finance pod kontrolu. A to v době, kdy se ekonomice dařilo, a kdy hospodářský růst trhal rekordy. Této možnosti nevyužili, a je nyní na stranách současné vládní koalice, aby nepopulární opatření prováděla. A to v době, kdy příjmy státního rozpočtu klesly na minimum. Víme, že úspory nám momentální politické body nepřinesou. Každý skutečně odpovědný politik ovšem nehledí krátkozrace k termínu příštích voleb. Namísto toho, aby nám ČSSD nebránila v přijetí reformních zákonů, když už odmítla na nich participovat, byli jsme svědky zdržovací taktiky s cílem zabránit vládě přijmout tyto zákony včas. Vláda, i já osobně jsme se přitom nebránili určitým dílčím úpravám, které bylo možné přijmout, aniž by se narušil celý systém úsporných opatření. Důkazem je rozumný a logický kompromis v rámci změny ve vyplácení sociálního příspěvku. Bohužel namísto podobných dílčích pozměňovacích návrhů jsme byli pouze svědky nekompromisního odmítání projednávaného celku. Opozice se tak sama usvědčila z toho, že projednání reformního balíku ve zrychleném legislativním procesu bylo zcela na místě.
