STANDARD: Když vojska Varšavské smlouvy obsadily 21. srpna 1968 tehdejší Československo, bylo vám necelých 14 let. Jak jste prožíval onen osudový den?

Rouček:  Byl jsem tehdy s rodiči na dovolené v Rakousku a v Jugoslávii. V době Pražského jara se totiž dalo volně cestovat. V noci z 20. na 21. srpna jsme už byli na cestě domů a kempovali jsme nedaleko Záhřebu. V pět hodin ráno nás probudili rakouští sousedé z vedlejšího stanu s tím, že naše země je obsazená!

STANDARD: A vy jste se i navzdory tomu vrátili zpátky do Prahy?

Rouček: Ne hned. Napřed jsme jeli do Vídně a tam strávili pár nocí v jedné tělocvičně. Potom se teprve mí rodiče rozhodli k návratu do země.

STANDARD: Měl jste strach?

Rouček: Ne, strach jsem neměl. Ale ptal jsem se, proč v Rakousku mohou lidé žít svobodně a v Československu ne. Jakmile u nás lidé začali volat po svobodě, přijely tanky. Dokonce víc tanků než v roce 1941 při přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem. 21. srpen 1968 byl tudíž pro mě klíčovým zážitkem. Brzy poté začala éra takzvané normalizace. Hodně věcí, na které jsem byl už jako malý kluk zvyklý, najednou zase zmizelo. Třeba bigbeat nebo zahraniční filmy. Jako teenager jsem se v té atmosféře vůbec necítil dobře. Taky proto jsem to chtěl někam dotáhout, abych jednoho dne mohl naši situaci nějak změnit.

STANDARD: V roce 1977 jste emigroval do Rakouska. Jak jste se vlastně dostal přes hranice?

Rouček: Měl jsem povolení vycestovat do Jugoslávie. Odtud jsem se dostal stopem přes hory až do Rakouska. Rakousko bylo jedinou západní zemí, kterou jsem díky mému pobytu v roce 1968 aspoň trochu poznal. A bylo také jedinou zemí, která uznávala české maturitní vysvědčení. Musel jsem jen složit zkoušku z němčiny a rok nato jsem už mohl začít studovat.

STANDARD: Nejdřív jste byl ale umístěn v uprchlickém táboře Traiskirchen. Jaké to tam bylo?

Rouček: První týden museli všichni nově příchozí do takzvané karantény. Byli jsme po celou dobu zavřeni ve třetím patře budovy, zatímco úřady zjišťovaly, zda mezi námi není nějaký zločinec nebo špion. Poté jsem dostal propustku. Celý uprchlický tábor byl pro mě tehdy velkou školou. Byli tam nejen Češi, Slováci nebo Poláci, ale také hodně Srbů a Albánců. Už tehdy jsem se tedy pochytil leccos o etnických konfliktech na Balkáně. Mezi Srby a Albánci tam pravidelně docházelo ke rvačkám.

STANDARD: Mohl jste pracovat?

Rouček: Ano, nezaměstnanost byla v té době minimální. Jakmile jsem se dostal ze třetího patra lágru do prvního, mohl jsem hned začít s prací. V okolí Traiskirchenu bylo hodně vinic. Bylo léto, tak jsem tam pomáhal. Potom jsem se živil jako obkladač a taky jsem třídil lahve v Coca-Cole. V zimě jsem zase našel práci v továrně nedaleko Innsbrucku, která vyráběla lyže a tenisové rakety. Tehdy jsem si splnil svůj sen o horách. Každý víkend jsem si užíval lyže a běžky. V březnu 1978 jsem se odstěhoval do Vídně a začal na univerzitě studovat politologii. To už jsem měl azyl.

STANDARD: V srpnu 1978 jste na vídeňské Ringstraße protestoval proti politickým poměrům ve vaší vlasti.

Rouček: Tehdy bylo desáté výročí sovětské okupace. Chtěl jsem nějak vyjádřit to, co cítili mnozí moji vrstevníci, kteří se nemohli s okupací smířit. Proto jsem se rozhodl, že na desáté výročí invaze a na situaci v Československu upozorním desetidenní hladovkou. Právě Ringstraße byla pro tuto mou akci vhodným místem: na jednom rohu byla kancelář československých aerolinek ČSA, na druhém zase kancelář sovětského Aeroflotu. Hned naproti je park, kde jsem si 21. srpna 1978 postavil stan a zahájil protestní hladovku.

STANDARD: Jaké byly reakce?

Rouček: Vídeňané na mě reagovali velmi kladně. Také média o tom hodně informovala. Spousta lidí mi nosila vodu nebo čaj. Někteří nosili dokonce jídlo, které jsem ale samozřejmě odmítal. V samotném Československu se lidé o mém protestu dozvěděli prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Reakce komunistického režimu byla samozřejmě podstatně méně přátelská. Mojí matce bylo řečeno: paní Roučková, vašeho syna už nikdy neuvidíte.

STANDARD: A viděla vás ještě někdy?

Rouček: Ano, o pár let později směla vycestovat a navštívit mě. Stalo se tak na přímou intervenci bývalého spolkového kancléře Bruno Kreiskyho.

STANDARD: Dneska je Česká republika členem EU a vy jste europoslancem. Jak hodnotíte politický vývoj země od roku 1989?

Rouček: Z ekonomického hlediska a díky svým demokratickým tradicím měli Češi ohromný potenciál. Privatizacím z počátku 90. let však chyběl odpovídající právní rámec, což vedlo k tomu, že obrovské majetky zmizely v soukromých kapsách. Do dneška má mnoho Čechů ten pocit velké nespravedlnosti. Ale přesto všechno: vstup do EU v roce 2004 přinesl stabilitu a ekonomický rozvoj. Navzdory všem problémům máme v Evropě mír a demokracii. Ve střední Evropě jsme měli ve 20. století dvě diktatury. EU pro mě představuje záruku, že se něco takového už nebude opakovat.

STANDARD: Kdysi jste byl mluvčím vlády Miloše Zemana. Co říkáte dneska na Zemana coby prezidenta?

Rouček: Pokud je politická situace v zemi nestabilní a velké strany nejsou schopné dohodnout se na kompromisech, je úlohou prezidenta přispět ke stabilitě svým nadstranickým a státnickým přístupem. K mému zklamání Miloš Zeman tuto roli v současnosti neplní.

Libor Rouček (58) pochází z Kladna ve Středních Čechách. Roku 1977 emigroval do Rakouska, od roku 1978 studoval na vídeňské univerzitě politologii a sociologii (studia zakončil doktorátem). Rouček spolupracoval se sociálnědemokratickým exilovým hnutím a pracoval v dokumentačním oddělení SPÖ. Později působil jako lektor na univerzitách v Austrálii, Číně a v USA. Od roku 1988 byl redaktorem vysílání Hlasu Ameriky, který v době nesvobody poslouchali mnozí Češi a Slováci. Po svém návratu z exilu se Rouček stal mluvčím ČSSD, v letech 1998 až 2002 byl mluvčím vlády Miloše Zemana. V roce 2002 byl zvolen poslancem. Od roku 2004 je Rouček poslancem Evropského parlamentu. Mezi lety 2009 a 2012 byl místopředsedou EP, v současnosti vykonává funkci místopředsedy sociálnědemokratické frakce EP. 

Originál interview na Der Standard .