Výchozí pozici přitom už takhle nemá Česko nejlepší. Jednak si jako menší země může nechat zdát o nějakém klíčovém portfoliu, navíc současný eurokomisař Štefan Füle po sobě nezanechává zrovna nejlepší pověst. Zčásti za to nemůže -přestože dostal na starosti důležitou agendu rozšiřování EU a vztahů se sousedními zeměmi Unie vůbec, velkou část z ní „vyluxoval“ nově instalovaný unijní zmocněnec pro zahraniční a bezpečnostní politiku (nyní Catherine Ashtonová). Rozpaky a nelibost ale budí Füleho vyjednávací způsoby, kdy místo citlivého a chápavého přístupu volí taktiku hodný policajt / zlý policajt. Projevovalo se to prý jak v přístupových rozhovorech s Chorvatskem, tak v nedávné době v unijních námluváchs Ukrajinou. Ať už tak, nebo tak, to samé křeslo v Evropské komisi žádná členská země většinou stejně nedostává.
Aproč je vlastně výběr resortu tak důležitý? I když teoreticky mají eurokomisaři zapomenout na svoji zemi původu a bojovat za společné evropské zájmy, praxe je samozřejmě trochu jiná. A například v energetické oblasti, kde se Brusel snaží plíživě pod rouškou ochrany životního prostředí (viz podpora obnovitelných zdrojů) získávat slovo v energetické politice jednotlivých zemí, to hraje setsakra velkou roli.
U nás ale zatím jen sledujeme rostoucí frontu skutečných či možných uchazečů o eurokomisařský post: Pavel Telička, Libor Rouček, Vladimír Špidla... Místo abychom našli konsenzus, o které resorty bude Praha bojovat, a podle toho stvořili nejvhodnějšího kandidáta. Jeho výběr bude nejspíš až otázkou koaličních tahanic, podobně jako tomu bylo u Štefana Füleho (byl kompromisem ODS a ČSSD v době vlády Jana Fischera). V lepším případě se obě hlediska - výběr jména a vybrání euroresortu - spojí v nějaké symbióze. Anebo to dopadne tak, že do Bruselu se pošle někdo, kdo by v Praze překážel. Ani to by nebylo nic nového...
Zdroj: Lidové noviny. Komentáře, 3.4.2014, Petr Pešek