Nacisté svým válečným atakem přivodili smrt milionů lidí. Někteří zahynuli v bojích, někteří v koncentračních táborech, další ve vězeních. Po sedmdesáti letech od konce druhé světové války bychom zřejmě měli zapomenout. Jenže to nejde. Mnoho z našich občanů ztratilo v této hrozivé válce své blízké, známé, kamarády. Politik, který je představitelem našeho státu, je politikem vždy, nejen v oficiální pracovní době. A co bych rád řekl všem zastáncům tohoto „skvělého“ počinu Pavla Bělobrádka, který dnes vehementně zdůvodňuje, že uctil mrtvé ženy a děti?

Rád bych se zeptal, jak se křesťan Pavel Bělobrádek dívá na vpád Němců do pohraničí, který předcházel příchodu fašistických vojsk, kdy ženy těchto sudetských Němců bez mrknutí oka vyháněly původní obyvatele a naše ženy držely za ruce či nesly v náručí plačící děti? Byly vyhnány spolu se svými muži ze svých domovů, kde často žily po desetiletí, s pár věcmi v uzlíku a neměly kam jít. Mnohé rodiny neunesly tento teror a snažily se bránit svůj majetek i za cenu ztráty vlastního života.

To všechno Bělobrádek zcela pomíjí. Kde byla laskavost sudetoněmeckých žen k našim občanům, proč tedy neřekly svým mužům: Ne, tady já nebudu žít, to je domov jiné rodiny a já ho nechci ukrást. Co Vy na to, místopředsedo vlády Pavle Bělobrádku?