Předně platí, že platné zákony i ústava jasně definují, že ozbrojené síly ČR jsou pod demokratickou kontrolou a pod civilním řízením. Vrchním velitelem armády je pan prezident, a to přesto, že se do poslední novely zákona o ozbrojených silách podařilo armádě vložit ustanovení, že náčelník GŠ AČR armádě velí. Tady chci připomenout, že bylo chybou, že se bývalý NGŠ Vlastimil Picek, stal ministrem obrany. Nikoliv z důvodu odbornosti, ale právě z pohledu omezení civilní kontroly a řízení naší armády. Ono totiž plíživé posilování armády na úkor civilního řízení probíhá již delší dobu. Připomenu doposud nedokončenou integraci GŠ do struktury ministerstva obrany, takzvanou „afghanizaci“ armády, kdy celá činnost i modernizace AČR byla podřízena zahraniční misi ISAF, rozdílný pohled na Koncepci výstavby AČR, zapojení vojenských jednotek do střežení muničního areálu ve Vrběticích či problematické požadavky v rámci akvizičních procesů.
Zřejmě existuje komunikační problém i jistá míra osobní animozity mezi NGŠ a ministrem obrany. Personální obsazení náčelníka Vojenské policie je pomyslným vrcholkem nakumulovaných a dlouhodobě neřešených problémů, a to nejen ve vztazích obou mužů. Největší zodpovědnost za fungování ministerstva obrany má ministr a je také v jeho kompetenci a zodpovědnosti, koho jmenuje do vysokých funkcí. Na druhou stranu nemůže obcházet zavedená pravidla a postupy v kariérním růstu a to bez potřebné konzultace s velením armády. Tohle se dříve v tomto resortu nedělo a jistá štábní kultura by měla být zachována. Dále předchozí ministři obrany připravili řadu legislativních úprav, které nestačili prosadit. Měly údajně řešit problémy v armádě, ale já jsem byl a jsem v tomto směru poněkud skeptický.Nový pan ministr naskočil do rozjetého vlaku a několik novel zákonů protlačil, a to přesto, že řada politiků i samotných vojáků, upozorňovali na závažné nedostatky. Dnes se také ukazuje, že tyto novely zřejmě přinesou řadu nových problémů a zároveň nepřinesou ty změny, které se od nich očekávaly. Opět připomenu zákon o vojácích z povolání, který měl zavést kariérní řád a měl zvýšit prestiž vojáků na trhu práce.
Nevím, zda jde pouze o osobní spory vrchních představitelů resortu obrany či jde o vyjasňování si budoucí koncepce jak armády, tak i resortu obrany. Ať je to tak či tak, je ostudou naší země, a to i mezinárodní, když se tyto pře odehrávají na veřejnosti. Poslední vyjádření NGŠ o rezignaci pouze ukazují, že spor se dostal za hranici slušnosti a profesionality. Podle mého názoru by měl nyní zasáhnout pan prezident, a to nejen jako vrchní velitel naší armády. Z pohledu parlamentního Výboru pro obranu je obtížné spory mezi vedením MO a AČR jakkoliv řešit. Nehledě na skutečnost, že tyto rozporY vrcholí v nejnevhodnější době, kdy má dojít k odsouhlasení KVAČR, kdy se mění NGŠ a vedení Vojenského zpravodajství a Vojenské policie, kdy je potřebné přijmout opatření k personální stabilitě armády a kdy nás čekají závažná rozhodnutí, týkající se zajištění bezpečnosti země i naší účasti v některých zahraničních misích. A to záměrně nepřipomínám potřebné legislativní změny zákonů, které prozatím zůstávají skryty někde na dně šuplíků pana ministra obrany. Je otázkou, zda na ně vůbec dojde v průběhu tohoto roku řada, protože v legislativním plánu MO pro rok 2015 s nimi počítáno není.
