Již v dávné minulosti se tehdejší první ministr Pruska a první německý kancléř Otto von Bismarck proslavil nekompromisním přístupem k řešení politických problémů a takzvanou reál politikou, definovanou chladným mocenským kalkulem a agresivní diplomacií. V souvislosti se současnou agresí Ruska vůči Ukrajině si dovolím dvě citace tohoto Železného kancléře.
„Síla Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se jenom dívat, jak bratr zabíjí bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a s jejich pomocí zvrátit situaci až do stadia, kdy budou Ukrajinci nenávidět vše ruské. Všechno ostatní je jen otázkou času.“
V roce 1848 Otto von Bismarck řekl: „Pokud bude chtít někdo porazit Rusko, musí nejdříve od něho odtrhnout Ukrajinu a dále proti němu poštvat ostatní slovanské národy, protože pouze Slovani jsou rasa, která je schopna zničit sama sebe. S jejich pomocí bude možné Rusko porazit. Po jeho porážce zůstanou tyto slovanské národy bez ochrany a bude jednoduché je zlikvidovat“.
Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií z 29.9.1938 postoupila pohraniční území ČSR Německu, tím ztratila naše země schopnost se účinně bránit. Fašistické Německo 15.3.1939 obsadilo Československo. Dále připomínám Pakt Ribbentrop-Molotov neboli smlouvu o neútočení mezi fašistickým Německem a tehdejším SSSR z 23.8.1939. Této smlouvě předcházelo zrušení podobné smlouvy o neútočení mezi německou a polskou stranou. 1.9.1939 napadlo Německo Polsko a hned 17.9.1939 napadlo SSSR Polsko, a to přesto, že porušilo pakt o neútočení, podepsaný právě mezi těmito zeměmi.
21.8.1968 byla zahájena okupace naší země „spřátelenými“ armádami tehdejší Varšavské smlouvy a i tehdy zůstalo Československo po dobu více jak 21 let bez pomoci tehdejšího demokratického Západu.
Po rozpadu SSSR vznikly nástupnické státy, které se vydaly svou cestou k demokracii a svobodné společnosti. Příkladem může být Gruzie či pobaltské státy, které se vydaly po cestě ke spolupráci s EU a s NATO. Gruzie na to doplatila ztrátou Jižní Osetie (1990) a Abcházie (1993). Podobně Moldávie ztratila v roce 1991 Podněstří. Tyto „zamrzlé“ konflikty omezují rozhodování o přijetí těchto zemí do mezinárodních společenství. Pokud se týká Ruské federace, pak připomenu dvě doktríny, které výrazně ovlivnily zahraniční politiku Ruska. Doktrína Primakova (Jevgenij Primakov, premiér a ministr zahraničí RF), která vedla k westernizaci Ruska, zahrnující spolupráci s NATO v rámci Partnerství pro mír, spolupráci se Západem či boj proti islamizaci.
Tato doktrína byla změněna Alexandrem Duginem (ministrem zahraničí) v novou koncepci národní bezpečnosti z roku 1997, která připisuje RF aktivní roli na mezinárodním poli, teritoriální integritu, ochranu ruských národních zájmů a ochranu ruské diaspory v multipolárním uspořádání světa. Po Washingtonském summitu NATO a po bombardování Srbska v roce 1999 se posílily snahy po obnovení silného Ruska, jako protiváhy USA, včetně ambicí být lídrem v euroasijském prostoru. Vedení RF charakterizuje liberalismus za ohrožení diverzity světa a za likvidátora kulturních hodnot.
V roce2007 se na bezpečnostní konferenci v Mnichově pokusil Vladimír Putin o změně přístupu Západu a NATO k Rusku. Na jeho, dnes zlomový a revoluční projev, nikdo nereagoval a tehdy se obrátila pozice RF v proti západní politický kurz. Prostě Západ ponechal Rusko svému osudu a tato „izolace“ se obrátila proti demokratickému světu.
Summit NATO v roce 2008,který schválil poněkud kontroverzní přistoupení Gruzie a Ukrajiny k Akčnímu plánu členství (MAP) přispěl ke zhoršení vztahů mezi RF a Západem. Ochrana ruských obyvatel vyvrcholila v roce 2014 anexí Krymu a vyhlášením separatistických republik na Donbase a v Luhansku. Změna politiky RF vůči Západu vyvrcholila přijetím vojenské doktríny v roce 2015, ve které za největší bezpečnostní hrozbu označuje Rusko Severoatlantickou alianci. Tak jako ochrana ruských národních zájmů vygradovala dnešní „speciální vojenskou operací“ na Ukrajině.
Stále platí slova pruského generála a válečného stratéga Carl von Clausewitze, cituji „ Válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky“. Přesto jsem přesvědčen, že jakákoliv agresivní rétorika či ozbrojená agrese je špatnou politikou. Akce vždy vyvolává reakci. To je jeden ze základních principů fyziky velmi často se aplikující v politice. Pokud selže diplomacie a vítězem se stává pouze jedna strana sporu, pak dochází k nepředvídatelným rozhodnutím, které ohrožují mír a bezpečnost. A to nejen v jednotlivých zemích, ale i v regionech, v Evropě a na celém světě. Historie připomíná nejen naše, ale i cizí chyby, které se staly. A nastala doba, kdy je třeba se z těchto chyb poučit. To bych přál zejména naší politické reprezentaci.
Závěrem si dovolím uvést slova papeže Františka, který letos na Urbi et Orbi řekl : „Nezvykejme si na války. Přestaňte ukazovat svaly, když lidé trpí. Pojďme cestou pochopení a k míru. Každá válka s sebou nese následky, které se dotýkají celého lidstva. Nepodléhejme zlu a násilí. Mír a pokoj je možný a také nutný. Mír je prvořadou odpovědností nás všech.“ Co k těmto slovům dodat. Snad pouze tolik, že je zodpovědností celého mezinárodního společenství udělat vše k ukončení této hrůzné a nesmyslné války, zahájené neomluvitelnou agresí Ruské federace vůči svobodné Ukrajině.
