Osobně jsem přesvědčen, že je nutno spíše hledat základní příčiny tohoto kritizovaného stavu, protože ten je pouze jejich důsledkem. Dlouhodobým problémem naší společnosti jsou každodenní útoky na základní demokratické hodnoty naší společnosti a zejména na platnou Ústavu České republiky. Pramálo se staráme o odlišování dobra a zla, zapomínáme na rozlišování podstatného od nepodstatného, neoddělujeme zrna od plev a z důvodu jisté lenosti mnohokrát pouze paušalizujeme. A zejména téměř pokaždé ukazujeme na ty druhé, protože převzít svoji spoluodpovědnost za naše problémy či problémy naší země je daleko složitější.
S tím souvisí obecně špatná vymahatelnost a předvídatelnost práva, neustálá kritika naší stále chatrné politické scény, prosazování nepolitické politiky, nedomyšlené a často neprovázané návrhy revizí volebních systémů a hlavně obrovský růst všeobjímajícího populismu v naší společnosti. Prostě je zřejmě jednodušší čekání na mesiáše, jenž sejme hříchy světa a vyřeší za nás všechny problémy dneška. A přitom jsem přesvědčen, že každý rozumně uvažující ví, že to je pouhá chiméra. Chiméra, která je sice příjemná, ale zároveň nebezpečná.
Je snadné hovořit o nečitelnosti stranických kandidátek, protože drtivá většina občanů to za prvé ráda uslyší a za druhé o fungování politických stran má pouze zkreslené představy z českých médií. O tom jak probíhají primární volby či vlastní sestavování kandidátních listin, na čem je založena vnitrostranická demokracie a zodpovědnost jednotlivých kandidátů vůči svým spolustraníkům a voličům, nemá většina veřejnosti téměř ponětí. Znovu a donekonečna je třeba připomínat, že každá politická strana má svůj politický program, který je předkládán veřejnosti právě volenými reprezentanty této politické strany. A buď tito mají důvěru svých spoluobčanů a jsou opětovně voleni, nebo ji nemají a v politice končí. A politický chlebíček je docela tvrdý, pokud se politika dělá poctivě. Protože stále platí, že kdo pro druhé nepracoval před volbami, nebude pro ně pracovat ani po nich.
Je jednoduché populisticky tvrdit, že přímá demokracie je tou nejlepší formou odpovědnosti. Nicméně je důležité si nejprve odpovědět na otázku, proč v drtivé většině demokratických zemích zůstává zachován poměrný volební systém. A to dokonce i v těch zemích, kde je silně využíván institut referenda. K odpovědnému rozhodování jsou totiž nutné informace o daném problému a existence alternativních návrhů řešení. Pokud by referendum mělo být zodpovědné, pak by i volič měl mít dostatek nezkreslených a pravdivých informací. Ale k tomu je potřeba dostatečný čas na hledání a srovnávání, který drtivá většina spoluobčanů buď nemá či jej nehodlá investovat. Proto spoléhají na média a na názory politiků.
Pokud by totiž voliči rozhodovali v referendu o odvolání toho kterého politika, pak by měli o něm získat i přesné informace. Ptám se, proč sdělovací prostředky i samotní občané si již dnes nezískávají průběžné informace o svých zástupcích. Z jakého důvodu pravidelně nekontrolují jejich aktivitu a práci pro své spoluobčany. Proč jsou lidé tak výrazně ovlivnitelní médii a populisty. Stačí se podívat do nedávné historie, aby bylo všem zřejmé, že jakékoliv omezování demokratické soutěže politických stran a politických programů vede pouze k diktatuře a k nedemokratické společnosti.
Současný svět je, jak tvrdí pan prezident, světem mediokracie, kterou ovládá vliv peněz. Pokud si někdo myslí, že při přímé volbě budou mít nad vším kontrolu občané, hluboce se mýlí. Právě dnes se již projevuje obrovský vliv byznysu na politiku. Každodenně se hovoří o kmotrovství a politické korupci. Namísto svobodné soutěže politických programů jde spíše o „programové“ ničení politických soupeřů různými vlivnými skupinami schopnými zaplatit nejrůznější agentury či sdělovací prostředky. Namísto hlídacího psa demokracie tu máme prostředek k prosazování osobních či skupinových názorů.
Politika je postupně privatizována a občan – volič se stává pasivním příjemcem zkreslených informací. Informací, které v jednom okamžiku udělají z nikoho politickou celebritu, aby ji v následujícím okamžiku totálně zničily.A za vším stojí moc peněz, většinou bez ohledu na konání dobra občanům a ku prospěchu této země. Politická práce se scvrkává na souboj o vliv v jednotlivých politických stranách, namísto souboje o prosazení myšlenek a vizí ve společnosti. Prostě proto, že je silný tlak řídit politické strany a politiky zvenku od těch, kteří nemají politickou odpovědnost, ani odpovědnost vůči svým spoluobčanům.
Odpovědnost nejen politika, ale i občana musí být založena na vzájemné důvěře a nikoliv na mediálních hrátkách či zkratkách všeobjímajícího populismu. Pokud někdo navrhuje snížit počet poslanců, proč se nezamýšlí nad zrušením Senátu. Zřejmě proto, že je sám senátorem. Pokud někdo horuje pro přímou demokracii, pak by měl občanům předložit změnu ústavy, volebních zákonů i pravomocí takto volených politiků, měl by jasně předložit výši nákladů spojených s touto změnou. Ale zejména by měl poukázat na zkušenosti zemí, kde je tato přímá volba zavedena, a to zejména s ohledem na „vymahatelnost“ tolik deklarované zodpovědnosti občanů. Nepolitická politika neexistuje a pokud ji někdo prosazuje, pak buď z nevědomosti co činí nebo s vědomím, že je cestou do pekel. A to i tehdy když je mnohdy dlážděna dobrými úmysly. Prostě nic se nemůže stát bez příčiny.
Jsem pro úpravu volebních zákonů i ústavních principů, které by umožnily odvolatelnost politiků. Zároveň by však měly umožnit politikům jejich návrat do volených funkcí v těch případech, když se ukáže,že jejich „pochybení“ jsou vykonstruovaná, smyšlená a záměrně medializovaná. A české právo by mělo pamatovat i na odškodnění takto křivě poškozených. Tak jako každá mince má dvě strany, tak i přímá demokracie má své plusy i mínusy. Nejen evropská historie ukázala, že jednoduše naordinovaný populismus nepřispívá ani ke stabilitě, ani k demokratickému vývoji společnosti. Jednoduchá řešení neexistují ani v životě jednotlivce, ani ve společnosti a ani v politice.
Říká se, že papír snese všechno a také,kdo nic nedělá, nic nepokazí. Ale pokud nejsou zákonné normy či osobní zodpovědnost vymahatelné, pak jakákoliv změna nepřispěje k ničemu dobrému. Nepřinese zlepšení demokracie v zemi, ve které žijeme, nepřispěje ke zvýšení životní úrovně našim obyvatelům. To bychom měli mít stále na paměti bez ohledu na obrovské výhrady české veřejnosti vůči celé naší politické scéně, která spíše než přímou demokracii potřebuje větší transparentnost, veřejnou kontrolu a zejména zvýšení vnitrostranické demokracie.
