Politická strana má své členy, kteří ji reprezentují navenek a má
kandidáty, kteří ve volbách usilují o důvěru voličů, aby mohli program
realizovat v praxi. A pak je věcí občanů, koho si a do jaké funkce zvolí
jako svého zástupce. Protože politika je věcí veřejnou a volič
rozhoduje o tom, komu dá svoji důvěru.
Česká republika má
poměrný volební systém, kterým se volí členové poslanecké sněmovny. Na
základě výsledků voleb a povolebního vyjednávání vzniká ve sněmovně
většina, která podporuje vládu. A protože poměrný volební systém
prakticky neumožňuje vznik většinové vlády jedné politické strany, je
nutno dohody alespoň těch stran, které mají podobné programové cíle a
které navrhují shodná řešení aktuálních problémů země. Nicméně zde
existují stále volební programy, které jsou v řadě politik rozdílné a je
legitimní snahou koaličních stran tyto své programové priority
realizovat. Proto vznikají nejen při sestavování programového prohlášení
vlády, ale zejména v průběhu vládnutí politické rozepře uvnitř
vládnoucí koalice.
Jednotlivé ústupky a programové kompromisy
mají dva vážné důsledky. Tím prvním je odklon důvěry části veřejnosti od
jednotlivých politických stran, protože ty nemohou logicky prosadit
100% svého programu. A je na voličích té které politické formace, aby
zvážili, zda daný kompromis odpovídá volebnímu výsledku či nikoliv.
Druhým problémem, který však spíše souvisí s vnitrostranickou soutěží o
vedení politické strany, je možné zneužití těchto kompromisů v tomto
klání. Nespokojenost řady členů politické strany s vyjednanými
podmínkami a posty vede k vnitrostranickým problémům a může vést až k
rozkladu politické strany. Těch případů zažila naše republika bezpočet.
Úsilí
některých výrazně populistických stran o přímou demokracii, přímou
volbu a odvolatelnost politiků či zavedení většinového volebního systému
nemohou vést ke změně výsledků. Příkladem může být většinový volební
systém do senátu, kdy mohou být zvoleni a v řadě případů tomu tak je,
nikoliv straníci, ale spíše nezávislé osobnosti kandidující za tu kterou
politickou stranu. Ale podstatou demokracie je svobodná soutěž
politických stran a politických programů. A nikoliv osobností s více
méně populistickými předvolebními hesly. Ti pak se nemusejí celé své
funkční období nikomu zodpovídat. Na rozdíl od straníků, kteří musejí
každodenně obhajovat svá rozhodnutí a svoji práci před členy politické
strany.
Nespokojenost široké veřejnosti vůči klasickým politickým
stranám se odráží v podpoře nových politických uskupení, které však
nemají klasický dlouhodobý a volbami ověřený politický program. Známými
tvářemi kandidátů sice získají důvěru veřejnosti, ale je otázkou, zda
tito zastupitelé tuto svěřenou důvěru nezklamou. Ať již z důvodu
nečitelnosti či neukotvenosti svých politických názorů, tak z důvodu
odklonu od politiky jako služby veřejnosti. Jejich voliči jim to sice
mohou spočítat, ale většinou až po skončení jejich funkčního období.
Podle předcházejících zkušeností však k tomuhle vypořádání dochází spíše
vůči politické formaci, za kterou byli tito kandidáti zvoleni.
