Přitom naše země stojí a padá s průmyslovou výrobou. Vždyť počátkem 20.století pracovalo 40% práce schopného obyvatelstva v průmyslu. Po znárodnění se rozšířilo těžké strojírenství a odvětví produkující výrobní prostředky. V roce 1955 vytvořil průmysl hodnotu o 150% vyšší než v roce 1937. V letech 1976 až 1980 byla posílena úloha strojírenského a chemického průmyslu. Po roce 1989 však ztratilo české hospodářství rozpadem RVHP východní trhy a v kombinaci z odstátněním a privatizací došlo ke konverzi průmyslu. Některým odvětvím, například obrannému a leteckému průmyslu zvonila v té době hrana.
Zatímco v roce 1989 existovalo 11 okresů, kde podíl pracujících v průmyslu překračoval hranici 50% pracujících, v roce 1994 existovaly takové okresy pouze tři. V řadě případů nepovedená privatizace, ztráta tradičních exportních trhů a vliv globální konkurence způsobily značný pokles váhy průmyslu na tvorbě HDP. Téměř čtvrtina pracovníků z průmyslových odvětví odešla za prvních šest let ekonomické transformace. Některá odvětví dodnes musí spoléhat na pracovníky ze zahraničí, zejména z Ukrajiny a Slovenska.
To ovšem nemění nic na skutečnosti, že po letech krize máme kvalitní průmyslové podniky, které konkurují svojí kvalitou i službami zahraničním nadnárodním firmám. Dokonce po revoluci tolik opomíjené obory jako je výroba letadel či obranný a bezpečnostní průmysl se dostaly na růstovou trajektorii. Globální informační společnost si vyžaduje deindustrializaci, high-tech obory a systémové zavádění inovací. Dnes 45% zaměstnanců pracuje v průmyslu, existuje růst tržeb se silnou exportní schopností, slušná ziskovost, vyšší produktivita práce než v jiných oborech národního hospodářství a hlavně zdroje růstu nejsou ještě vyčerpány.
Nicméně existují oprávněné obavy z personální krize podniků i státního sektoru, která by se z důvodu nedostatku techniků a řemeslníků mohla dostavit v roce 2040. Již dnes totiž schází v průmyslu kolem 150 000 zaměstnanců, mezi mladými není zájem o učební obory a řemesla a náš vzdělávací systém plodí řady nezaměstnaných. Přitom průmysl a zejména strojírenství může pro mnohé z nich znamenat stabilitu zaměstnání i zlepšení životního standardu.
Všechny tyto problémy bychom si měli uvědomit právě v roce průmyslu a technického vzdělávání a měli bychom se pokusit nastartovat novou etapu podpory tohoto odvětví.
Předně je nutno motivovat školy, od základních počínaje po univerzity konče, k podpoře technického vzdělávání. Například působením na rodiče a žáky sdělovacími prostředky, zaváděním exkurzí do podniků a firem, účastí studentů na strojírenských veletrzích a výstavách a finančním zvýhodněním studentů technických oborů. Na straně druhé je nutné, aby i sami zaměstnavatelé sehráli pozitivní roli zvýšením mezd technických oborů.
Současná vláda dělá proexportní politiku, podporuje vědu, výzkum a inovace a tím pomáhá zvyšovat konkurenceschopnost našeho průmyslu. To je sice dobrá cesta, ale nesmí se zapomínat na problémy se získáváním odborně zdatných zaměstnanců, bez nichž bude za krátko velmi problematické plnit zakázky. Zdá se totiž, jakoby zmizela celá jedna generace technických pracovníků a podle zájmu či spíše nezájmu o učební a technické obory ze strany mládeže, to nevypadá v dohledné době na zlepšení. Jistě částečně lze snížit potřebu zaměstnanců zaváděním nových technologií či robotizací, ale všeho do času.
Osobně se domnívám, že již dnes je pět minut po dvanácté pro koncepční změny. Nicméně nikdy není pozdě podpořit technické vzdělávání. Je třeba si uvědomit, že v naší zemi je stále kolem 7,5% nezaměstnaných a vysoká nezaměstnanost panuje zejména u mladistvých. Nestálo by za to raději podpořit obory, které potřebují zaměstnance, než vydávat peníze na sociální pomoc. MPSV má mít v tomto roce až 18 miliard korun na podporu zaměstnanosti. Nestálo by konečně začít pracovat koncepčně a efektivně a ve spolupráci s MPO a MŠMT vytvořit programy na podporu technického vzdělávání a na propagaci technických oborů.
