Také NATO přispělo k rozvoji obranného plánování, ke sdílení bezpečnostních informací a kompatibilitě, k alianční solidaritě a soudržnosti. Z pohledu naší politické reprezentace je dobře, že si uvědomuje vážnost článku 5 Washingtonské smlouvy, ale na straně druhé poněkud zapomínají na článek 3, kterým se zavazujeme k budování schopností českých vojáků. Proto je jen dobře, že v září minulého roku se smluvně dohodla současná vládní koalice k posílení obranyschopnosti naší země, a to postupným navyšováním státního rozpočtu kapitoly 307 ze současných 1,08% HDP na 1,4% HDP v roce 2020. Zároveň vláda podpořila a podporuje český obranný průmysl a posiluje parlamentní kontrolu vůči ministerstvu obrany a české armádě.
Nicméně je také nutno připomenout, že naše armáda se v současné době nenachází v dobrém stavu a to nejen z pohledu dlouhodobého podfinancování. Nedostatek personálu, špatná věková a hodnostní struktura, dlouhodobě prosazovaná „afghanizace“ armády, neustálé dislokační změny, nefunkční akviziční systém a zejména nekoncepční řízení resortu v střednědobém a strategickém plánování se projevilo například v tom, že dnes zaznívají slova o znovuzavedení povinné vojenské služby či alespoň povinných odvodů. Přitom branná povinnost a s tím související odvody nikdo nezrušil. Někdy se mi zdá, že papír snese všechno a že namísto řešení problémů se tyto odkládají či řeší takovým způsobem, že přinášejí naopak problémy nové.
Dnes máme novelizovanou Bezpečnostní strategii České republiky, která pro mne z nepochopitelných důvodů postrádá odkaz na článek 3 Washingtonské smlouvy, nicméně je dobrým základem pro tvorbu dalších strategických dokumentů. Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 zároveň konstatuje, že přínos naší země k obranným schopnostem NATO již léta klesá. Mimochodem na tuto skutečnost poprvé důrazně upozornila Bílá kniha o obraně, ale vlivem dalších rozpočtových škrtů je dnes více méně nepoužitelná. To, co by bylo možné považovat za jistý restart v posilování schopností české armády, by mohla být nová Koncepce výstavby Armády České republiky, kdyby. To kdyby je právě v nezodpovězené otázce, jakou že armádu potřebujeme a jakou ji chceme. A tomu by měly odpovídat nákupy vojenské techniky a armádní rozpočet.
Je dobře, že si politická reprezentace pod vlivem zhoršeného bezpečnostního prostředí, začala konečně uvědomovat důležitost kolektivní obrany v rámci Severoatlantické aliance a vytváření obranných schopností naší armády. Dokonce se po letech začíná hovořit o nutnosti zachovat vývojové a výrobní schopnosti českých a moravských zbrojních firem a nejen jich. Není totiž jiné alternativy než být hodnověrným členem obranné vojenské aliance. Ti, co říkají opak zastírají, že zajištění obranyschopnosti svými silami by stálo neskonale více peněz daňových poplatníků. A pokud dnes existují problémy s nábory nových profesionálních vojáků, pak si dovedu velmi stěží představit rozšíření naší armády o desítky tisíc osob.
Severoatlantická aliance je stále zárukou bezpečnosti České republiky. Zároveň je nutno si stále připomínat, že kolektivní obrana spočívá mimo jiné v posilování vojenských schopností. Proto je zapotřebí přijmout taková opatření, abychom byli v případě bezpečnostní krize schopni dostát svým závazkům vůči spojencům. Personální a finanční stabilita nastartovaná smlouvou o posílení obranyschopnosti České republiky nesmí být záležitostí pouze současné vládní koalice a tohoto volebního období. Je nutno zřetelně pojmenovat problémy v resortu a hledat optimální řešení na základě možností rozpočtového výhledu a na základě efektivity vynakládaných prostředků.
Koncepce výstavby AČR se nesmí stát, tak jako v minulosti pouze souborem nákupů techniky, ale musí jasně ukázat, které schopnosti budeme podporovat a modernizovat. A to vše při zachování minimálně 20 % výdajů na investice, výzkum a vývoj. Taktéž je třeba zřetelně říct, že dosavadní změny struktury či počtů a stupňů velení ozbrojených sil byly spíše pouhými pokusy nalézt dočasná východiska z nouzových stavů a nikoliv tolik potřebných a dříve schválených reformou z roku 2002. Proto podporuji iniciativu Výboru pro obranu, aby rozvoj armády byl pod dohledem tohoto výboru a aby zajištění obrany bylo spjato se schopnostmi a funkčností českého obranného průmyslu. Tohle mi však v předkládané koncepci výstavby AČR stále schází.