Po rozpadu SSSR urazil obrovský kus cesty, především díky nerostnému bohatství v Kaspické pánvi (ropa, plyn). Přestože se rozkládá na rozhraní východní Evropy a západní Asie, je v lecčems evropštější než třeba některé balkánské země.

Životem Azerů (jak se někdy zkráceně Ázerbájdžáncům říká) se prolíná tolerance – náboženská, etnická, národnostní, kulturní i jazyková. Přesto jsou vztahy s některými sousedy napjaté. S Íránem, který je reprezentantem ortodoxního islámu, je to možná i proto, že po rozdělení historického území Ázerbajdžánu zůstalo v severním Íránu 25 milionů Azerů, zatímco na současném oficiálním území je jich „jen“ devět. Nedobré vztahy jsou i s Ruskem. Příčinou je nezpochybnitelný podíl Moskvy na obsazení Náhorního Karabachu a přilehlých sedmi okresů Armény a násilný vpád ruských vojáků do Baku v roce 1990. Bylo by ale naivní shledávat v chování Ruska něco překvapivého. Již před 110-ti lety znázorňovaly historické mapy Rusko jako obrovitou chobotnici, která se svými osmi chapadly snaží uchvátit a ovládnou území jak v Evropě, tak v Asii. No a vztahy s Armény jsou determinovány především situací okolo Náhorního Karabachu. Ale i tím, že z dob Sovětského svazu je od centrálního území Ázerbajdžánu oddělená arménským koridorem k hranici s Íránem provincie Nachčyvan. Na druhou stranu má Ázerbajdžán nadstandardně dobré vztahy s Tureckem a Izraelem. Turecko stojí na Straně Azerů ve sporu o Náhorní Karabach a zajišťuje zásobování provincie Nachčyvan. Izrael dodává vojenskou techniku a technologie a naopak odebírá ropu. Ostatně i Česká republika je z jedné třetiny závislá právě na kaspické ropě.

Pouhé čtyři hodiny letu z Prahy nás přenesou do hlavního města Ázerbajdžánu. Baku je moderní město se zachovanými historickými prvky a honosí se řadou superlativů a zvláštností. Ropa se těží z hloubek pouhých několika desítek metrů přímo v zálivu. Na jeho břehu stojí nejvyšší 162 m vysoký stožár s vlajkou o rozměrech 35 x 70 m. Podél břehu se můžete procházet 14 km dlouhou promenádou, která bude mít po dokončení délku 52 km a propojí ji most přes zátoku a taktéž se vedle stožáru a vlajky zapíše do Guinessovy knihy rekordů. Některé monumentální stavby v této metropoli překvapivě připomínají rukopis Jana Kaplického – např. velkolepé centrum „tvůrce“ současného Ázerbajdžánu Heydara Aliyeva. Řada dalších velkých staveb se dokončuje, Baku bude totiž v příštím roce hostit historicky první Evropské sportovní hry. Ale i mimo Baku má Ázerbajdžán co nabídnout. Ať to jsou lázeňské komplexy na březích Kaspiku, či horská střediska na svazích Kavkazu. Je zde i celá řada historických památek, jako je např. muzeum pod otevřeným nebem Gala. Jak vyspělá byla tato kavkazská civilizace, si uvědomíte až při zhlédnutí některých detailů těchto historických památek. Součástí starých kuchyní byl třeba vždy též sprchový kout a již ve středověku zde byly běžné rozvody vody a překvapivě i ropy a plynu. Je zvláštní, kolik současných vymožeností, o kterých si myslíme, že se zrodily v centrální Evropě, má ve skutečnosti původ úplně někde jinde.

Ázerbájdžán očekává od nás nejen spolupráci a partnerství, ale i spojenectví. Na druhou stranu dodává a nabízí strategické energetické suroviny – ropu a plyn (své i z dalších zemí z oblasti Kaspiku). Neměli bychom zklamat nikoho z těch, kdo ve spolupráci s Evropskou unií a Českou republikou spatřují šance, příležitosti a dokonce i záruky.

Miroslav Krejča

7. května 2014