Musíme se vážně zamyslet nad společnou evropskou obranou a prosazováním evropských zájmů, nad tím, jak efektivně ochránit ty členy EU, kteří nejsou členy NATO. Musíme ale vyřešit i to, jak chránit zájmy těch zemí, které sice nejsou přímo členy EU, které ale s naším evropským společenstvím spojují jiné vazby, např. v rámci partnerství či rozšiřování. Nedokážeme-li chránit a bránit bezpečnostní zájmy Evropy, neobstojíme vůči ostatním globálním hráčům ani v jiných oblastech. EU se musí přestat chovat naivně, musí začít lépe vnímat okolní realitu.

Lepší a účinnější obrana, včetně té společné, znamená ale více prostředků na obranné rozpočty. V podstatě žádná z evropských zemí nenaplňuje kasu svého ministerstva obrany potřebnými 2% z národního HDP. To je zapotřebí změnit, nikoli však pod dojmem událostí na Ukrajině pouhým zbrklým navýšením těchto výdajů. Toto je třeba kompenzovat úsporami v jiných oblastech, kde nesmyslně utrácíme za zbytečnosti. V našich podmínkách by ale možná úplně stačilo, kdyby se přestalo krást a veřejné rozpočty by přestaly sloužit k bohatnutí zainteresovaných a vyvolených. Ostatně i snížení nemravných manažerských odměn ve firmách s majetkovou účastí státu a zrušení stejně nemravných zlatých padáků by přineslo výrazné úspory. Stejně tak jako striktní ztenčení odměn pobíraných členy orgánů těchto společností, kam jsou jako do trafik vysíláni Poslaneckou sněmovnou, aby si „přilepšili“.

NATO si musí ujasnit (vnitřně ale i směrem ven) zda je připraveno a ochotno ochránit i další evropské země (nejen členy EU), které nejsou členy aliance a ošetřit toto patřičnými bilaterálními smlouvami. Hrozbu ale představují i z vnějšku živené separatistické tendence některých enkláv (moldavské Podněstří, ukrajinské Doněcko a další). Posílení leteckého prostoru nad Polskem a pobaltskými státy a větší nasazení vojenských námořních sil ve Středozemním a Černém moři je jen prvním z nutných kroků. Evropa by ale měla také již dospět a přestat se tolik spoléhat na přítomnost amerických vojenských jednotek v Evropě. Je zapotřebí je postupně nahrazovat vlastními čistě evropskými silami, což znamená posílení národních armád a koordinaci jejich výcviku, vybavení a případného nasazení.

V případě bývalého Československa je pozitivním počinem kooperace našich a slovenských skromných leteckých sil. Zatím se má jednat pouze o poskytování servisu, následně propojení obou vzdušných prostorů. „České“ Gripeny a „slovenské“ Migy by měly společně střežit vzdušný prostor obou zemí, optimální by byl přechod na stejný společný typ supersoniků. S tím je samozřejmě logicky spojeno propojení a zástupnost letecké pozemní zabezpečovací techniky i spolupráce ve vojenském vysokém školství. Rozhodně dobrý nápad, který ale nemusel čekat až na krizy na Ukrajině. Česká republika si musí přestat hrát pouze na expediční charakter své armády, musí se více soustředit i na reálné obranné cíle uvnitř i vně našich hranic v případě nasazení do akcí NATO za účelem obrany společného evropského prostoru a zájmů Evropské unie. Také si ale musí čelní představitelé ČR ujednotit, kde a na čí straně stojíme. Z prohlášení a reakcí některých z nich to není vždy zcela zřejmé. Není dobré být ratlíkem honícím se jen za svým vlastním ocasem.

Miroslav Krejča, 9. dubna 2014