Když zvážíme skryté vyhrůžky Moskvy Lotyšsku za přístup k ruské menšině, aktivizaci páté kolony na východní Ukrajině (např. v Doněcku), narůstající separatismus moldavského Podněstří (které uznává jen Náhorní Karabach, Abcházie a Jižní Osetie – enklávy, které tak úspěšně živí a podporuje Moskva), málokdo je na pochybách, že by to bez rázné reakce světového společenství Krymem skončilo. A v tom duchu se neslo veškeré jednání.

Středeční téměř čtyřhodinová rozprava s padesátkou hlasování vyústila k přijetí rezoluce o Ukrajině. Ruská anexe Krymu byla jednoznačně označena jako ozbrojená agrese v rozporu s mezinárodním právem. Pro rezoluci ale hlasovalo 154, proti 26 a 14 delegátů se zdrželo, a delegace Ruské federace (RF) utrpěla jasnou porážku. To i přesto, že se na jejich stranu stavěli někteří delegáti Arménie, Běloruska a Srbska. Arménie již v září loňského roku nastoupila určitý odklon od integračních procesů směrem k EU (nyní překvapivě rezignoval na svoji funkci premiér a celá vláda). Orientace Běloruska směrem na východ je dlouhodobá, přestože stále tato země figuruje v projektu Východního partnerství EU. Ale co Srbsko, které tak usiluje do EU vstoupit? Rada Evropy sice není totéž co Evropská unie, vyznává ale stejné demokratické hodnoty.

Čtvrteční dopoledne pak bylo věnováno sankcím proti delegátům za Ruskou federaci. Na základě tří rezolucí – dánské, britské a holandské, vznikl návrh na pozastavení hlasovacích práv delegátům za RF a omezení některých pravomocí vyplývajících z členství v Radě Evropy. Toto druhé jednání již ruští delegáti bojkotovali a projednávání se nezúčastnili, na jejich stranu se opět stavěli jen někteří arménští, běloruští a srbští delegáti. Obsah rezoluce se snažili zjemnit též někteří němečtí delegáti. Je zvláštní, že sedm desítek let od konce druhé světové války jsou Rusové a Němci celkem dobří kamarádi. Možná to pramení z ekonomických aktivit Německa v Ruské federaci, možná je to dáno závislostí nejvyspělejší evropské ekonomiky na ruském plynu (zvláště po neuvážlivém rozhodnutí zastavit provoz jaderných elektráren). Po třech hodinách jednání a dvacítce hlasování byla ruským delegátům pozastavena hlasovací práva v PS RE, pozastavena účast v monitorovacích misích a též v některých dalších orgánech RE prozatím do konce roku 2014. Pro bylo 145, proti 21 a zdrželo se 22 delegátů.

Ale i jedna z dalších projednávaných rezolucí (celkem nenápadná) se k této problematice pojila. Jedná se o „Přístup ke státní příslušnosti a účinná implementace evropské úmluvy o státním občanství“. Právo na státní příslušnost je zakotveno hned v několika mezinárodních právních nástrojích a je založeno na principu, že by nikdo neměl být ponechán bez státní příslušnosti. Přesto v některých členských zemích RE jsou stále vysoké počty osob bez státní příslušnosti. Jde především o Lotyšsko, Estonsko a Ukrajinu, ale i o Ruskou federaci. Bylo poukázáno právě na praktiky RF udělovat masivně a hromadně státní příslušnost osobám v jiných zemích a uměle tak vytvářet nové „ruské menšiny“. Pak stačí již jen vyrazit na „obranu“ jejich práv, jak jsme tomu byli svědky na Krymu a předtím na jiných místech zemí bývalého Sovětského svazu. Přestože na činnost PS RE jsem doposud pohlížel s určitým despektem, toto dubnové zasedání mě naplnilo pocitem, že to snad přece jenom k něčemu je. Agresor byl vykázán (byť jen dočasně a částečně) z demokratické společnosti respektující lidská práva.

Miroslav Krejča, 11. dubna 2014