Události oněch šesti dnů, záplava informací a množství prožitků by samozřejmě vydaly na velice dlouhý text, nebo na sérii textů. Mohl bych se rozpovídat o výsledcích uskutečněných jednání, která měla za cíl připravit společné projekty a možnosti pro naše investory a podnikatele. Vysvětlení významu a postavení Sibiře v rámci Ruské federace by taktéž zabralo dost místa. Ale i vztahy Sibiřanů vůči okolnímu světu, vůči Evropské unii, vůči Spojeným státům, ale i vůči Moskvě jsou velice zajímavé a inspirativní. O tom všem mohu a samozřejmě budu informovat ty jednotlivce a ty skupiny, které to zajímá především z profesního hlediska – podnikatele a politiky. A je toho mnohem víc. Určitě by někoho zajímalo i to, jak Sibiř vlastně vypadá a jak tam lidé žijí. A tak dále, a tak dále. Já bych se rád nyní zastavil u něčeho mnohem „přízemnějšího“, pro mne však důležitějšího, co vytrysklo z určitých emocí. U posledního dne mého pobytu na Sibiři, v Irkutské oblasti RF, které jsem strávil na březích Bajkalu.

Když jsem v záhlaví použil termín „věrný průvodce“, tak to je spontánní výsledek mého přemítání v sobotu večer z pražského letiště cestou domů. Sobotu jsem začal ráno v 7 hodin Irkutského času (časový posun od nás činí 7 hodin – zajímavá shoda) na břehu Bajkalu v místě, kde se z něho vylévá řeka Angara. Chvíli jsem pozoroval měsíční žlutý terč nad obrysem kopců říčního údolí, jeho zrcadlení ve vodě a vzdálená světla rybářských lodí.  Pak mě ale mráz zahnal do vytopené haly hotelu, který jako mnoho dalších těchto zařízení je v provozu se všemi službami po 24 hodin denně a 365 dní v roce. Včetně šatny u vstupu, kde vám vždy přítomná obsluha pomůže ze svršků a uloží je i s vašimi zavazadly na bezpečné místo. Samozřejmě zcela automaticky a bezplatně. To ostatně funguje v naprosté většině zařízení tohoto typu, včetně obyčejných restaurací a hospod. Posnídal jsem a pomalu čekal na příchod dne. Nejprve začala blednout obloha, pak se jakoby mávnutím kouzelného proutku rozsvítily odleskem vycházejícího slunce zaledněné a zasněžené mnohatisícové vrcholy Burjatských hor, které tvoří východní břeh Bajkalu a které doposud prakticky nepokořila lidská noha. Do přístavů na západním břehu se začaly vracet rybářské lodě a jejich úlovky pomalu plnily tržnice. Atmosféra, která se dá jen obtížně vylíčit slovy, lépe fotografií či filmem, nejlépe ale osobním prožitkem.

Zbytek posledního dne na Sibiři už ale probíhal ve standardním shonu. Zpět desítky kilometrů na letiště do Irkutska, 6 a půl hodiny v letadle do Moskvy, dalších 2 a půl hodiny v letadle do Prahy. Z letiště do pražské kanceláře, rychle zareagovat na akutní poštu a úkoly, které nevydrží do pondělka. A pak po dvaceti hodinách bez spánku (m.j. opět díky časovému posunu nazpět) do auta a hurá domů za rodinou na jih do Písku. Je opět 7 hodin (po kolikáté už?), ale večer a mě po cestě doprovází opět onen žlutý měsíční kotouč. A já mám pocit, že na mě po celou tu dobu (i tehdy, když jej zastínilo slunce) dával pozor. Je to věrný průvodce.

Bajkal je perlou Sibiře. Pod zemí tohoto nehostinného, ale krásného kouta světa leží mnoho pokladů v podobě nerostného bohatství. Když člověk navštíví Sibiř, moc toho na vybranou nemá. Buď z ní rychle uteče a navždy na ni zanevře nebo si ji zamiluje a rád se tam vrací. Nebo ho opanuje natolik, že tam zůstane navždy. Dokud se jeho dny nenaplní, přirozeně, nebo proto, že v tajze potká medvěda nebo tygra. I když jsem při této cestě nahlédl do Sibiře pouze klíčovou dírkou, rozhodně se tam chci vrátit. Následující den, v neděli, stojím opět u vody. Loví se rybník Rabyň u Protivína. Jiná voda, jiná země, jiní lidé. Jen to slunce nad obzorem je totéž jako to, které den před tím vyšlo nad Bajkalem. Stále věrný průvodce.

Miroslav Krejča

říjen 2013