Byť jsem jen člen-náhradník české delegace do Výboru regionů - poradního orgánu Evropské unie, dovolím si z této pozice své hodnocení situace z pohledu dlouholetého komunálního politika.
 
Bylo by možné napsat mnohé, ale budu se držet jen několika věcných argumentů, nikoliv pocitů.
 
Stav, kdy nelegální překročení hranic EU je hodnoceno jen z hlediska humanitárního, nepovažuji za správný. Zoufalí lidé z ohnisek válečných konfliktů i nelegální návštěvníci, kteří přicestovali jen s vidinou lepšího života, jsou nyní různě rozptýlení v rámci jejich cílových destinací v Evropě nebo se tam momentálně snaží různě úspěšnými, často tragickými a lidsky nedůstojnými způsoby dostat.
 
Je samozřejmě nutné těmto lidem pomoci, ale v rámci i jiných povinností, které politikům i úřadům plynou vůči obyvatelům členských zemí EU. Jako vše ostatní v našem každodenním životě, tak i nelegální migrace musí být řešena v kontextu, v souvislostech, věcně, neidealisticky, bez falešné naděje.

Třeba podporou dočasného, byť možná mnohaletého, bezpečného přežívaní v zemi (nebo její blízkosti) konfliktu v odpovídajících utečeneckých táborech. Záměrně píši přežívání, protože to tak skutečně je, ale se zdravotní péčí, podporou nevládních organizací v oblasti sociální, třeba školské výuky pro děti, hygienické atd. a zajištěním bezpečnosti  a nákladů na tuto nezbytnou péči od nás, od Evropské unie.
 
Nevidím a nečetl jsem nikde, jak plánují odpovědní představitelé EU a členských států  v horizontu měsíců, let, co bude ve městech a obcích Evropy s lidmi bez identity, bez znalosti jejich historie, kde budou standardně bydlet, pracovat.

Vědí úřady, kolik lidí má vůbec nějaké vzdělání, jaké pracovní návyky a zkušenosti uplatnitelné v Evropě? Co budou dělat lidé, kteří se nikde neuplatní?

Jak chtějí naučit děti efektivně a reálně jazyku a kultuře v zemi, ve které by měly úspěšně studovat, dospívat v Evropany, nikoliv pouze v lidi žijící v Evropě?

Jak a kam budou repatriovat lidi, kteří nemají co ztratit v případě, že nezískají možnost legálně dále žít v členské zemi EU?  Myslí si, že takoví lidé beze slov a odporu poslechnou?

Jak chtějí funkčně - vyváženě  podporovat integraci ve společnosti, kde musí většina občanů bez ohledu na své vzezření a svou víru tvrdě v konkurenci druhých a vzrůstajícího technologického pokroku zápasit o každé euro, o své bytí i budoucnost svých dětí?

Jak chtějí skutečně integrovat lidi do společnosti, když o ně v realitě všedního dne společnost z různých důvodů velmi často dlouhodobě nestojí? Tito lidé tak jako my mají svůj dosavadní život, svůj jazyk, své hodnoty, své vzorce jednání navyklé z původních zemí, kde je realita společenského soužití často velmi odlišná od našeho evropského pojetí, od pojetí občanské společnosti, právního státu a klidného řešení každodenních problémů.

Mluvím o statisících lidech, kteří ilegálně, bez víz, bez prověřování jejich minulosti přišli do Evropy. Mluvím o reálných problémech, které jsou a budou bez ohledu na pocity každého z nás. Jsou totiž přirozeně zákonité.
 
Tato nesystémovost, zacílení jen na humanitární aspekt bez souvislostí, vytváří problémy ve společnosti, které by v případě komplexního pohledu na problematiku nevznikly nebo nebyly tak intenzivní, vytváří pocity různě silně oprávněné nespravedlnosti a ve své podstatě rozbíjí pracně budovanou občanskou společnost.
 
Škodí všem občanům bez rozdílu pleti, vyznání, kteří v Evropě již žijí, protože se začnou mezi sebou opět vnímat mnohem více podle pleti, vyznání, nikoliv podle svého občanského jednání. Začíná se paušalizovat, zjednodušovat a mám z toho trendu velké obavy. 

Pokud nebudou přiměřeně a vyváženě ve všech aspektech ilegální imigrace konat demokratičtí politikové, vůbec není nemožné, že nás nahradí mnohem vyhraněnější a radikální vůdci. Nedávná historie to pamatuje ( 70. výročí ukončení druhé světové války) a bylo to velmi bolestné poznání nejen pro Evropany.