Projev – ze současné české politické scény, prezidenta nevyjímaje, není nikdo schopen reflektovat současný svět. Všichni se zuby nehty drží rutiny, ustavené v Česku v devadesátých letech minulého století. Všichni klábosí o nových směrech vzdělanostní společnosti, ale stát a obce fatálně selhaly při prosté rutině zajistit pro dospívající generaci dostatek míst na středních školách.
Z úst prezidenta zazněla výzva k optimismu, více sebevědomí, s tím, že na to máme. Opravdu máme? Do profesního života přichází mladá generace, z níž část má vážné problémy s českým pravopisem, není schopná efektivní komunikace se svým okolím, při řešení technických problémů bezvýhradně spoléhá na to, co jim vypadne z počítače.
Nedávno nastalo zděšení, že velká část mladých má psychické problémy. Ne všichni jsou takoví, ale schopní až příliš často dávají přednost soukromým firmám, nadnárodním společnostem, nebo rovnou pokukují po zahraničí. Země však má rozsáhlý veřejný sektor a bez chytrých a pracovitých nás čeká jen další sešup.
S pohledem pana prezidenta se ztotožňuji v názorech na význam a rizika války na Ukrajině, u Evropské unie však takový nadšenec zdaleka nejsem. Být součástí EU je v této době naší životní nutností. Bez hluboké reformy a reflexe se toto uskupení začne rozpadat. Reformou a reflexí nemyslím zrušení práva veta, které by výrazně oslabilo pozici malých a středně početných členských zemí EU (což je spolehlivý návod na odstředivé tendence v EU). Reformou myslím respektování jinakosti a odlišností jednotlivých států, národů a skupin, žijících na území Evropy, razantní imigrační politiku, která dramaticky omezí příliv uprchlíků z jiných kulturně odlišných zemí, i když to bude vyvolávat obrovská morální dilemata.
Chce-li někdo vážně evropské národy k sobě přibližovat, musí prosazovat napříč Evropou to, co naši předkové ve velké míře sdíleli a praktikovali ve svém každodenním životě, klíčové pilíře etických hodnot, které vzešly z judaismu, křesťanství a práce antických myslitelů. Bohužel mám pocit, že tímto směrem mainstream vládnoucích pater členských zemí nakročeno nemá. Výsledkem je rostoucí síla populistů a extremistů, kteří ohrožují svobodu a demokracii v jednotlivých zemích. Jedinci jsou odrazováni od referenčních etických hodnot a prázdnotu vyplňují individuálními samoreferenčními systémy svých „pravd“, tmářstvím, popíráním vědy atd. O rozvrácených postmoderních společnostech toho slyšíme mnoho, ale skoro nikdo se neptá na kořeny tohoto stavu.
Ve svátečním projevu prezidenta ani jedenkrát nezaznělo slovo etika. Přitom to je, oč tu běží. Česko nepotřebuje cvičené opičky v přírodních vědách. Potřebuje plošně vychovávat generace mladých, kteří budou rozumět nejen světu kolem sebe, ale i sami sobě. Kritické myšlení bez etického fundamentu nikdo na ulici ležet nenajde.
Současná generace vlivných politiků nám ordinuje, pokud vůbec něco, tak přístupy a návody k tomu, co v současnosti rozvrací společnost v největší demokracii světa, v USA. A stejně jako v USA měli by si čeští veřejní činitelé, kulturní a společenské elity pokládat otázku: „Co je špatně?“
Otázky a odpovědi by se měly týkat, vedle výše uvedeného, totálně zdeformovaného tržního prostředí, vlivu kyberprostoru na jedince a společnost, stavu životního prostředí a jak pomoci přírodě a krajině. Odolnosti společnosti, svobody jedince, ochrany jeho soukromí, kvality právního prostředí, míry sociálního státu a zajištění lidí, útoků na staletími prověřený a ustálený kulturní rámec našeho národa a v neposlední řadě i diskuzí o naší pravdivé historii bez příkras a manipulací a z toho vycházející identitě.
Snad až na výzvu k pravdivému pojmenování naší minulosti nic z toho nezaznělo. Bohužel a radost z toho nemám. Takže se omezím na konstatování, že Česko nemá jednotící vizi a tento stav trvá.
