Po roce 1989 byly sice nejodpornější zločiny komunistického režimu z padesátých let minulého století jasně pojmenovány, ale reflexe naší společnosti se omezila toliko na vnější projevy – vybudování několika pomníků, pojmenování ulic a náměstí, publikační činnost a založení Ústavu pro studium totalitních režimů. K vnitřnímu vyrovnání nedošlo. Svědčí o tom naprostá absence jakékoli upřímné lítosti těch, kteří sahali po fyzickém a psychickém násilí v době totality. Pro budoucnost je však ještě více varující, že dochází ve stále větším rozsahu ke snahám bagatelizovat zločiny padesátých let jen jako „přehmaty“ jinak úspěšného režimu. Veřejnosti jsou nejen padesátá léta, ale i období Husákovy normalizace, nejčastěji představovány prostřednictvím romantizujících filmů boje dobra se zlem navíc často s prvky absurdního humoru oné doby. Je tak vytvářen falešný obraz. Na skutečnou bolest trýzněných upozorňuje jen málokdo a na všudypřítomný každodenní strach většinové společnosti při životě ve lži raději zapomínáme téměř všichni.
Skutečné reálie padesátých let vypadaly zcela jinak. Často náhodně byli z jednotlivých společenských vrstev, organizací, církví, venkova i měst, … vybíráni jedinci, jejichž exemplárním potrestáním byla systematicky zastrašována celá společnost. Na pozadí poprav, dlouholetých žalářů, pracovních táborů, rozkradení majetku a zničení profesních kariér rodičů i jejich dětí, se život ostatních redukoval na pud sebezáchovy. Žít a přežít každý naplňoval jinak. Menšina důstojně, většina zbaběle, nepatrný zlomek populace hrdinně. A zatímco davy lidí mávaly na oslavách vykonavatelům zla, děti popravených a umučených často ani nevěděly, že jejich otcové již nežijí a dodnes si nejsou jisti, kde jejich ostatky skončily. Spisovatelé psali oslavné ódy na nový režim, zatímco v přítmí žalářů tekly slzy a synonymem života byla beznaděj. Žurnály oslavovaly propagandou poblouzněné mládežníky na stavbách socialismu, zatímco zedření vězňové v pracovních lágrech měli problém dojít ke svému lůžku ke krátkému spánku. O těch se však nemluvilo. Do odborných funkcí usedali hlupáci, zatímco kvalifikovaní lidé končili v dolech, v kotelnách, nebo jako uklízeči, aby nebyli na očích. Talentované děti nesměly na školy jenom proto, že neměly odpovídající „třídní původ“, nebo se nezamlouvaly některému ze stranických kádrů. Statisíce lidí musely bezmocně přihlížet devastaci svého majetku, na který dřely generace jejich předků.
Nic na hrůzné tváři komunistického režimu neubírá skutečnost, že co začalo mučením, popravami, rabováním, skončilo téměř jako fraška a následným happeningem v ulicích měst. Samozřejmě, s výjimkou do krve zbitých studentů na Národní třídě v Praze. Postupně ubývá přeživších hrdinů z padesátých let, umírají i jejich trýznitelé. Komunistická totalita na čtyři desítky roků ovládla prostor, byla pánem nad osudy lidí, ale jako nikdo nikde, neovládla čas. Vládu nad časem má pouze Bůh, nebo, chcete-li, vyšší vesmírný řád. Postupně mizí mučitelé i jejich oběti, nemizí a stále se objevuje zlo, byť v pozměněných podobách. Kde však řádí zlo, tam přichází i naděje, kterou se v čase upíráme do minulosti, současnosti a zejména do budoucnosti.
V rozkolísané době, kdy část společnosti opět vyhlíží pozemského spasitele, svobodu (především pro sebe) považuje za něco samozřejmého, přicházíme s projektem, který má připomenout na dvou lidských příbězích faráře Josefa Toufara a básníka Jana Zahradníčka, kam může dospět lidské zlo zahalené do hávu rádoby vznešených idejí. Toufar a Zahradníček v těžké životní situaci obstáli se ctí hodnou hrdinů. A co my?
FRANTIŠEK LAUDÁT, POSLANEC PARLAMENTU ČESKÉ REPUBIBLIKY ZA TOP 09
