Rádio Jerevan duní na plné pecky. Leč jen co halasně oznámilo formování nové mocenské osy Moskva – Ankara – Teherán, už se mu složitě konstruovaná architektura hroutí. Stalo se po dlouho očekávaném (jen naši analytici jsou překvapeni) překročení syrských hranic tureckými tanky. Cílem operace je vyčištění hranice od teroristických živlů spojených jak s tzv. Islámským státem, tak s Tureckou stranou pracujících. A světe div se. Rusko prý zdvíhá varovně obočí a Amerika hlásí podporu. Rádio Jerevan se ale nevzdává a hned má další objev. Nekoncepční politika prezidenta Obamy (nekoncepční určitě je, ale zcela v jiném smyslu než nám sdělují tzv. bezpečnostní analytici), který až dosud Kurdy podporoval a najednou se k nim obrací zády. Jak objevné zprávy a co si pak chudák čtenář neznalý poměrů má myslet.
Ještěže má Rádio Jerevan k dispozici takové analytiky, jako je např. vojenský odborník a publicista sdělující svá moudra na idnes.cz. Člověk si při četbě jeho úvah není jist, jedná-li se o humoristický příspěvek nebo je to opravdu myšleno vážně. Tak třeba, že vpád Turecka do Sýrie je projevem zoufalství a bezradnosti Ankary. Ha ha ha. Může tohle myslet pan Visingr po několika teroristických útocích na tureckém území, při nichž zahynuly desítky lidí, jen trochu vážně? To opravdu země s nejsilnější armádou na Blízkém východě měla jen nečinně přihlížet, jak se za jejími hranicemi formují teroristické skupiny nejrůznějšího zaměření, aby překračovaly hranice a ohrožovaly životy tureckých občanů? Měla jen zírat, jak různé samozvané armády rejdí jen kousek za jejím výsostným územím a zkracují si chvíle nečinnosti bombovými útoky mířenými na samotné srdce tureckého státu?
A další perla. Rusové by mohli zvýšenou podporou asádovského režimu vrátit Turkům sestřelení bombardéru z loňského roku. Ha Ha ha. Cožpak autor těchto slov nezaznamenal, že se Turci omluvili, že dokonce se uskutečnila návštěva na nejvyšší úrovni, že Rusové dostali příslib budování investičních celků v Turecku? Opravdu si autor vážně myslí, že poté, kdy se Turci před nimi už více sklonit nemohou, začnou se Rusové mstít?
A další moudro – pan Visingr má podezření, že prezident Obama nemá žádnou koncepci pro Blízký východ. Je smutnou skutečností, že v tomto bodě není daleko od pravdy, ale v úplně jiném slova smyslu. Americká zahraniční politika nemá stanovené jasně definované cíle, čeho má být prostřednictvím bojových operací dosaženo. Konkrétně – vpadla-li spojenecká armáda v čele s USA do Iráku v roce 1991, cíl byl jasný – osvobození Kuvajtu. K čemu však směřuje americká podpora v Sýrii, ale i Iráku nebo Afghánistánu dnes? Jaký je konečný cíl operací? Tady je opravdu ruská politika transparentnější – jasná podpora současnému prezidentovi Asadovi za podmínky uspořádání svobodných voleb. Američané by pro své akce určitě získali větší podporu veřejnosti, kdyby jejich cíl byl jasně definován (leč možná jsem naivní a skutečný cíl opravdu není určen mému chápání).
Dobrá, zpátky k Rádiu Jerevan, které zatím hlásí americkou podporu Turecku a kudlu do zad Kurdům. Opravdu kudlu do zad? Nestanovil snad viceprezident Biden jasnou hranici, za kterou se musí Kurdové stáhnout (řeka Eufrat)? Ve vztahu ke Kurdům je potřeba rozlišovat několik dimenzí. První dimenze je jejich boj proti Islámskému státu. Tady určitě žádnou kudlu do zad od USA nedostali. Další dimenzí je jejich odpor vůči prezidentu Asadovi. Ani zde se nedá o nějaké kudle do zad hovořit, byť jejich podpora je ovlivněna stavem jednání mezi USA a Ruskem o budoucím uspořádání v Sýrii. Třetí dimenzí je naplnění jejich dávné tužby svrchovanosti v rámci samostatného Kurdského státu. V tomto bodě už podpora USA zdaleka není jednoznačná, a to zvláště ve spojení s teroristickými akcemi Kurdské strany pracujících, které snahu o svrchovanost doprovázejí. USA plně respektuje suverenitu Turecka v současných hranicích a státotvorné aspirace Kurdů odmítají. Tak jakápak kudla do zad nebo nekoncepčnost postoje (opakuji, mám nyní na mysli politiku USA vůči Kurdům, nikoliv celkovou blízkovýchodní politiku)?
Rádio Jerevan nadále baví miliony. Určitě ale nepřispívá k orientaci čtenáře v blízkovýchodním dění.
