Tak se mně rozum zase jednou pořádně zastavil. Radnice v Moravskoslezkém kraji se trápí nad bezdomovci odvážejícími z kontejnerů papír do sběru. A policie zabavuje nešťastníkům to jediné, co jim ještě zbývá - vozíčky s odřenými koly a bezuché tašky, v nichž papír odváží.
A tak zatímco se naši čtyřnozí štěkavci mohou těšit z nových a nezřídka nadstandardně vybavených výběhů, jež jim radnice dopřávají z našich daní v parcích či jiných vhodných místech veřejného prostoru, chudákům bez domova trháme od hladových úst i těch pár hrstí starého papíru aby si nemohli nějakým tím drobným přilepšit ke svému skrovnému rozpočtu. Bezděčně mě napadá úryvek z Lukášova Evangelia: Ježíš řekl: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy.“
Rád by člověk bez domova utišil hlad alespoň z toho, co někdo vyhodil, ale my na něho pošleme policii. Krade. Vzniká škoda. A druhá ruka, nejlépe když je jí dobře vidět, vhazuje v bělostných rukavicích příspěvek do kasičky charitativní organizace.
Opravdu to nejde jinak? Opravdu nelze změnit byrokratické mechanismy? Dle mého názoru je sběr starého papíru činností, která může nezaměstnanému člověku bez domova nejen dát pocit časového naplnění, ale i pocit schopnosti získat nějaké zdroje, aniž by se musel uchylovat k nedůstojné žebrotě nebo se doprošovat v předsálích komnat s charitativním byznysem. Jde o relativně náročnou činnost, která však může pomoci člověku na dně zachovat si lidskou důstojnost a koneckonců i schopnost dodržování pracovních návyků a denního řádu jako předpokladů pro možné opětovné zařazení se do pracovního procesu.
Předcházím oprávněnému dotazu čtenáře – a kdo uhradí škodu provozovateli kontejnerů? V roce 2014 stát rozdělil 13,5 miliardy korun neziskovým organizacím. Troufám si říci, že v této částce by se určitě příslušný obnos našel. Třeba s dobrým vědomím toho, že je určen konkrétním potřebným lidem v naší zemi místo dobrodružným aktivitám některých tzv. charitativních projektů kdesi v exotické cizině.
Předpisy nepadají shůry, tvoříme je my lidé. Určitě proto můžeme při troše dobré vůle najít cestu, aby sběrač papíru nebyl nadále považován za kriminálníka a aby si třeba i tímto způsobem mohl přilepšit ke svému skromnému a nezáviděníhodnému živobytí. Pomozme ubohému, který léhá hladový před naším prahem, byť u toho nebudou fotoaparáty a děkovací recepce.
