Dovolím si Donalda Tuska opravit. Britskému impériu zazvonil definitivní umíráček již 31. prosince 1963, v den, kdy došlo k oficiálnímu rozpuštění Federace Rhodesie a Nyasaland, pozůstatku dědictví významného britského imperialisty a průmyslníka Cecila Johna Rhodese.
Po vyhlášení nezávislosti Jihoafrické unie (dnešní Jihoafrická republika) již v roce 1910 a po osamostatnění britských držav ve východní a západní Africe byla Federace (protektoráty Severní Rhodesie a Nyasaland a samosprávná kolonie Jižní Rhodesie) největším a nejvýznamnějším závislým územím Spojeného Království v Africe. Její konec nebyl jen porážkou a definitivním koncem impéria, ale byl koncem i všech nadějí na demokratické vládnutí a rozvoj ve velké části černého kontinentu a současně vyústěním politiky ústupků a kompromisů slabých pochurchilovských vlád.
Konec Federace nebyl jen politickým políčkem, byl především ohromnou morální sebedestrukcí celé britské politiky a myšlení, jíž je brexit, po krátkém intermezzu hledání sama sebe při premiérování paní Thatcherové, vrcholným aktem.
Porážka Federace vzešla z morálního bahna, ve kterém se Británie nořila od chvíle, kdy její politici ztratili oporu ve vznešených ideálech budovatelů impéria, jehož smyslem bylo přinést civilizaci, obchod a křesťanství do temných koutů planety, kde až dosud převládaly společnosti starověku nebo minulosti ještě dávnější. Macmillanův „vítr změn“ byla facka do tváře osobnostem jakými byli John Hanning Speke nebo David Livingstone stojící na počátku cesty světla do neprobádaných koutů planety, vlastních budovatelů impéria k nímž patřili třeba Alfred Milner, Cecil John Rhodes nebo generál Charles George Gordon a v neposlední řadě i jeho zarputilým obráncům jako byli Randolph a Winston Churchillové (určitě není náhodou, že Winstonův vnuk byl vyexpedován ze současné Konzervativní strany) nebo Robert Cecil, pozdější Lord Salisbury.
Konec Federace nebyl jen koncem vznešených ideálů o prosvětlení temnot (Lux in tenebris), ale byl především koncem staletí trvající suverénní britské politiky, která ve stále větší míře podléhala tlaku levicových a tzv. „pokrokových“ kruhů ve Spojených státech, v OSN i na evropském kontinentu. Nově vzniklé, tzv. nezávislé státy v Britském společenství národů se stávaly stále těžší koulí na nohách chřadnoucího impéria a kormidlovaly je směrem do propasti, ze které už nebylo a není návratu. Vzedmutí imperiální pýchy v podobě obrany Falklandských ostrovů před proradným a zákeřným útokem argentinských sil za vlády Margaret Thatcherové bylo jen slabým odleskem časů dávno minulých, a přestože na chvilku naplnilo britskou veřejnost dávnou hrdostí a důvěry sama v sebe, nemohlo na dlouho zahojit hnisavé rány, které království už dlouho směřovaly po cestě, z níž není návratu.
Velké národy a velcí vojevůdci v minulosti opouštěli bojiště po udatných zápasech . Britové opouštěli svá území především po ztrátě idejí, po ztrátě víry, po ztrátě přesvědčení, za něž má smysl bojovat. Kompromis a appeasement jsou silami destrukce, nikoliv budování.
15. února 1962 večeřeli ve vládní budově Federace Rhodesie a Nyasalandu v Salisbury ministerský předseda Federace Sir Roy Wellenski, ministr vnitra Julian Greenfield, ministr vlády Jižní Rhodesie pan A.D. Evans, ministr britské vlády pro záležitosti Britského společenství národů Duncan Sandys a britský vysoký koloniální úředník David Scott. Hovor se točil kolem výbušné situace v Ňasku. Premiér Wellenski byl přesvědčen, že pokud Británie ukáže rozhodnost a autoritu, je možné Ňasko přes všechny národní ambice udržet jako součást Federace.
„Ne, Royi,“ odpověděl šéf Commonwealthu, „my Britové jsme už ztratili vůli vládnout..“
„Ale my ne!“ vykřikl Greenfield dříve, než se stačil ovládnout.
Ledový pohled Sandyse, dlouhé ticho a stočení hovoru na konvenční otázky.
Ještě toho večera se o výsledku schůzky dozvěděl Vysoký komisař Spojeného království ve Federaci Lord Cuthbert Alport a celou noc prozvracel.
I na tomto útržku z memoárů Sira Roye Wellenského je postavena cesta, po níž se kola historie otáčela dál. Na jedné straně křeč, úpadek a zmar, na straně druhé nástup sil rozhodnutých bránit dědictví předků před celým světem. Na jedné straně diktát odborů, studená kamna a rozházené odpadky v ulicích starodávných britských sídel, na straně druhé vláda pevné ruky iana Douglase Smitha v Jižní Rhodesii. „Ale my jsme důvěru sami v sebe neztratili!“ věděl Greenfield a tato vláda trvala až do chvíle dalšího britského lavírování v podobě ústupkům Mugabemu a Nkomovi a Lancasterském podrazu v roce 1980. Co zůstalo z Lux in Tenebris? Teror, vraždění, rozvrat všude kam oko dohlédlo. Takový byl konec britského impéria. Charles Taylor aneb řezník z Monrovie, Kamuzu Hastings Banda, který téměř za 30 let vlády učunil z Nyasalandu zemi patřící k nejchudším na světě, Kenneth Kaunda, architekt vlády jediné povolené strany v Zambii, Robert Mugabe, který rozvrátil prosperující rhodeskou ekonomiku až do úrovně klinické smrti. To jsou jen čtyři jména ze čtyřech území, které impérium kdysi tvořily.
Brexit může být impulsivním vzedmutím sil minulosti. Sil stavících se proti dnešní přetvářce zaobalené ve floskulích tzv. korektnosti, kde už věci nemohou být nazývány svým skutečným jménem, proti multikulturalismu, který ve skutečnosti není multikulturalismem, ale dobrovolným ústupem evropského myšlení, způsobu života a tradic na úkor importovaných idejí a životního stylu.
Smůlou je, že už je na brexit pozdě. Spojené království už nemá, kromě těch evropských, jiné hodnoty, na nichž by mohlo stavět svoji ideovou budoucnost. Kdysi to byly hodnoty nositelů civilizace, obchodu a křesťanství. Nositelů dědiců první průmyslové revoluce. Po jejich dobrovolné relativizaci a znevážení, jakožto i po frustraci z uvolnění prostoru ve tmách pro opětovný návrat myšlení a sil středověku, není nic, co by vzniklé ideologické vakuum zaplnilo. Zůstává jen Evropa a nová ideologie evropské spolupráce a partnerství. Ať se to komu líbí nebo ne, zůstává tento myšlenkový proud a s ním spojená politika poslední nadějí před ztrátou postavení mocnosti a síly, která může mít ještě jakýs takýs vliv na světové dění. A to se týká nejen Spojeného království.
Není to brexit, který je koncem impéria. Naopak, Brexit je pokusem o nový začátek. Začátek, který však nemá příliš šanci na úspěch. Nálady ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku jsou vážným varováním, aby Boris Johnson s fanfárami nedokončil pouze to, co Harold Macmillan v 60.ltech minulého století s větrem změn v zádech započal. Tenkrát ztratili Britové víru v historické hodnoty svého vývoje a spolu s nimi své impérium. Nyní mohou ztratit v Evropě nově nalezenou identitu a spolu s ní i své historické součásti.
