Odkaz na příští generace patří k oblíbeným frázím politiků napříč státy a napříč politickým spektrem. Jeden chce zachovat čistý vzduch, jiný přírodní bohatství, třetí zase slibuje dětem, že už nikdy nebudou žít pod nadvládou bílé rasy. A začne se tlačit na pilu. Asi více než je tomu naopak platí, že vděku příštích generací se politik nedočká.
Jistěže jsou i výjimky. Dnes, 12. září, si připomínáme 40 let, kdy občané Rhodesie naposled slavili Pioneer´s Day. Den připomínající stejné datum v roce 1890, kdy výprava prvních kolonistů vedených dobrodruhem Frankem Johnsonem a stopařem a znalcem africké terra inkognita Frederickem Courtenayem Selousem dosáhla vlhkého údolí obklopeného příkrými skalními stěnami, zhruba 15 km od Mount Hampden v Mashonalandu, kde položili základ první osadě své nové domoviny Fort Viktoria, pozdější Fort Salisbury. Následujícího dne byla slavnostně vztyčena britská vlajka a na pozdrav britské královně Viktorii zazněla salva 21 ran z kanonů.
Na osadníky nečekala lehká doba. Ba právě naopak. Slintavka a kulhavka zdecimovala pracně přihnána stáda dobytka, výdobytky těžby zlata a diamantů byly spíše skrovné, na příchod svých žen nebo budoucích nevěst museli noví osadníci čekat rok. Zažili dvě války s matabelským králem Lobengulou, který se nechtěl vzdát svého zájmového území a podřízených vazalů v Mahonalandu aby nakonec ztratil všechno a byl nucen odejít dál na sever. A přesto se osadníci nevzdali, neutekli od rozdělané práce a budovali pro sebe a své potomky nový a na tehdejší africké poměry nevídaný svět. Zemi nasáklou krví kmenových válek, všeobjímajícím strachem o život i o úrodu dokázali postupně proměnit v zemi prosperity a kvetoucího bohatství, v kousek své evropské domoviny na africkém kontinentu. Zemi, kterou milovali, kterou zvelebili a kterou chtěli v dobrém stavu předat svým následníkům.
Přestože britská politika v 60. letech minulého století donutila rhodesiány odklonit se od své mateřské země a jednostranně vyhlásit nezávislost, Den pionýrů zůstal jediným svátkem nové republiky, kdy byla nadále vztyčována britská vlajka. Až do roku 1979, kdy se tak stalo naposled.
Slábnoucí vliv Spojeného království na africkém kontinentě a devastující Mcmillanova politika „větru změn“ byla po dlouhém a statečném odporu bílých kolonistů nakonec završena nástupem Roberta Mugabeho na místo předsedy vlády v roce 1980. Den Pionýrů byl zrušen, 100.000 bílých občanů opustilo zemi, pod dohledem severokorejských „učitelů“ začal brutální útok na černou, především matabelskou opozici. Základy budoucí totální destrukce státu byly položeny. Vítr nad zimbabwskými pláněmi byl vskutku devastující a ničící vše co mu přišlo pod ruku. Také ve jménu příštích pokolení, které již nikdy nesmí zažít „koloniální útlak“ a „vládu bílé menšiny“. Dnes už většina černého obyvatelstva ví, že krach ekonomiky, neúroda a hlad jsou daleko strašnějšími zkušenostmi, než byla struktura koloniální společnosti.
Čas Mugabemu přál, dožil se úctyhodného věku, než v minulém týdnu odešel na věčnost. Odešel sám, v ústraní nemocnice v Singapuru, bez ovací těch, kterým "pomáhal". Státní pohřeb je smutnou vizitkou současné vládní garnitury i dokladem skutečnosti, že k normálnímu fungování má Zimbabwe stále dost daleko.
Na rozdíl od slabých premiérů 60. let je současný britský premiér Johnson tvrďákem a chce vstoupit do dějin jako muž, který vyvedl zemi z „okovů“ Evropské unie. Určitě také ve jménu svobody a prosperity příštích generací. Novou cestu přitom hledá take tam, kde ji Británie v letech uplynulých ztratila, u zemí britského společenství národů. Možná by si však při tom hledání měl vzpomenout na slova, která již poválečné Británii adresoval jeden z největších státníků 20. století a jeden z otců zakladatelů meziválečné Ligy národů, tehdejší premiér Jihoafrické unie Jan Christian Smuts. Smuts předvídal, že po válce budou dominovat tři velmoci, Spojené státy s ohromným materiálním bohatstvím, Rusko se svojí velikostí a Spojené království roztažené na téměř všech kontinentech. Přesto měl o Británii strach, neboť na rozdíl od obou větších zemí jsou britské zdroje omezené. A navrhoval, aby Británie „úzce spolupracovala s menšími demokraciemi v západní Evropě, které mají podobné smýšlení jako ona…., ale které, zůstanou-li osamoceny, mohou být ztraceny, tak jako byly ztraceny dosud…“ Smuts věřil, že pouze přes spolupráci s evropskými zeměmi jako nejbližšími spojenci si Británie může uchovat své postavení velmoci (Basil Williams: Botha, Smuts and South Africa).
Premiér Johnson vidí věci jinak a rozhodl se zatlačit na pilu destrukce silněji. Také Mugabe tlačil silně a byl z toho hladomor a miliony lidí v emigraci. Co přinese Johnsonův tlak, o tom se především britští občané budou moci přesvědčit už brzy. A o vděku potomků dost silně pochybuji.
Přestože Smutsova slova mají už své šediny, myslím si, že stojí za to, i ve jménu příštích a nejen britských generací, se k nim vracet. Neboť sešněrovaná evropská košile by pro Británii měla pořád zůstat bližší než děravý zimbabwský kabát. Zatímco v Evropě může Union jack nadále svobodně vlát, na národní stadion v Salisbury (dnes Harare) ho už nevrátí ani sebe podbízivější politika.
