Se zájmem sleduji současnou diskusi o podobě nutné důchodové reformy. Oceňuji přitom, že vládě v demisi jde o zajištění důstojné existence současných i budoucích důchodců, jinými slovy, je solidární s potřebami lidí, kteří celí život pracovali a po odchodu do penze se více či méně stávají závislými na důchodových dávkách.
Je pravidlem, že opozici se návrh nelíbí. Netvrdím, že některé její připomínky nemají své opodstatnění, včetně řešení doby, kdy matky nemohly pracovat z důvodu péče o malé děti.
Leč nebude to nakonec opozice, ale bude to jen a jen vláda, kdo rozhodne o konečné podobě nutného standardu nezajištěných lidí v důchodovém věku a o způsobu hledání zdrojů pro jeho průběžné financování, což se týká i nás pracujících, kteří tyto zdroje dnes zajišťujeme.
Chceme-li něco pro naše občany a ubývající voliče udělat, pak je třeba nejen bezzubě štěkat v závětří, ale přijmout vládní odpovědnost a nabídnout své síly k vytváření obrazu budoucí společnosti. ČSSD to už začíná chápat. Nejde jen současnost, ale ještě daleko více o budoucnost.
Pozice křesťansko-demokratické politiky ve společnosti už delší dobu slábne, konkrétně od rozchodu se starosty, a je jen otázka, jak hluboké bude dno a bude-li schopna se ještě jednou odrazit.
Spolu s postupným odchodem nositelů křesťanskodemokratické politiky a jejích hodnot z vrcholných orgánů veřejné správy – je to pochopitelné, říkáme-li, že nechceme ve vládě pracovat, pak samozřejmě to bere vláda v demisi na vědomí a činí příslušná opatření, štěkot postižených je jen dalším pokrytectvím – mizí i kontakty mezi těmito lidmi a voličskou základnou, o níž se mohli dlouhodobě opírat. Proces je doprovázený frustrací postižených a jejich slábnoucí ochotou a chutí angažovat se ve veřejném životě. A s ochotou angažování slábne i ochota volby. Uvidíme, jaká bude další trajektorie postavení KDU-ČSL v průzkumech veřejného mínění, ale vracím-li se ke svým článkům z doby rozvodu se starosty, obávám se, že tak falešné proroctví tenkrát vysloveno nebylo. No, třeba se mýlím a je před námi zářivá budoucnost.
Ale zpět k důchodům. Především jsem přesvědčen, že systém je zbytečně složitý, zohledňující příliš mnoho specifik na úkor transparentnosti a přehlednosti.
Což takhle vzít při výpočtu penze do úvahy jediný faktor, a to je počet odpracovaných let. A od tohoto faktoru měřit všem stejně. Byl jsi generálním ředitelem nebo uklízečkou, báječné, pracovní pozice v sobě nesla platovou diferenciaci a větší či menší možnosti pomýšlení na zajištění stáří. Ale nyní jsme oba důchodci, tak proč by měl brát každý jinou částku? Rozdíl našeho postavení bude v tom, co jsme si ušetřili v průběhu pobytu na trhu práce. Jestliže jsem svůj ředitelský plat rozfofroval s milenkami a na cestách, halt se na penzi budu mít úplně stejně jako paní, co mi uklízela kancelář.
A abychom se na důchod mohli připravovat a připravit, měl by nám erár sdělit, jakou výši penze je schopen důchodci zaručit. To určitě není tak těžké spočítat. Může to být dvacet pět procent průměrné mzdy, třicet, třicet pět, ale je třeba to vědět a dopředu s tím počítat. Pak už je na každém, jak chce v důchodu žít a kolik si k tomu ze svých příjmů přišetří.
Škoda, že se poslanci KDU-ČSL tak snadno vzdali toho, aby mohli být v této i dalších diskusích o naší budoucnosti aktivními aktéry a ke zklamání většiny svých členů i příznivců jen neslyšně mudrují z opozičních lavic. Koho není slyšet, nemůže být ani volen.
