Kde jsou ty časy, kdy se naši předkové mohli svobodně sebrat a postavit chýši o nějakých pár kilometrů dál od sféry vlivu jedince, jehož počínání jim už bylo proti mysli. V Evropě je tato svoboda vzhledem k hustotě osídlení a vlastnickým vztahům k půdě už hodně dávno pořádně omezená, ale třeba v řídce osídlené Africe patřila až do času evropské kolonizace migrace obyvatel k jednomu z faktorů, který limitoval možnosti vládců k poddaným, ať už v oblasti stanovení výše daní nebo třeba odvodu k vojenské službě. Jsou nároky vládce příliš velké? Tak se posuneme dál, kde už jeho moc nesahá a kde už by bylo pro něho neekonomické svoji moc vymáhat. A je docela možné, že něco z této povahy zůstává v krvi Afričanů dodnes. Jen ten svět se už hodně změnil a místa, která by nepředstavovala střet zájmů mezi nejrůznějšími náčelníky a regionálními vladaři už prakticky neexistují. A také nás lidí stále přibývá a jako naschvál nejvíce právě tam, kde podmínky pro život nejsou vždy nejideálnější. Ať už díky středověkým metodám vládnutí a řízení států nebo vlivem nepříznivých klimatických podmínek.
Migrace lidí, taková jakou známe z minulých století a jaká vedla ke vzniku nových civilizací v novém světě, dnes už není možná. Teritoria jsou rozdělena, všechno má své vlastníky a každý výkyv v počtu i složení obyvatelstva může vyvolat rozhoupání dosažené vyváženosti s nepředstavitelnými následky. Stoupá tlak na vodu, nerostné suroviny, životní prostor, ale třeba i na čistý vzduch. Je pochopitelné, že každý stát si chrání co má a čeho dosáhl, chrání si prostor, na kterém jeho obyvatelé nejen chtějí, ale také musí žít. Je krásné, že různí experti tvrdí, že země by uživila ještě jednou tolik obyvatel. Ale už nedodávají, jak by se její charakter musel změnit. Další tlak na půdu, vodu ale především růst stresové zátěže, kterou lidské interakce představují. Život není jen o jídle, ale také o odpovídajícím životním prostředí nabízejícím možnosti regenerace sil a psychického odpočinku. Není náhodou, že právě Afrika je kontinentem s nejmenší legální prostupností mezi jednotlivými státy, a to snad ani tak ne pro nás Evropany, ale především pro Afričany samotné. Každý nelegální přistěhovalec představuje tlak na omezené zdroje. V Jihoafrické republice o tom vědí díky Mugabeho Zimbabwe hodně.
Odmítání migrace není projevem nesolidarity s trpícími. Dostali jsme se prostě do bodu, kde už imigrační solidarita není v tak velkém rozsahu možná, neboť by ohrozila samotného příjemce. Je určitě možné přijímat desítky i stovky migrantů, ne však tisíce a desetitisíce. A regulujeme-li velikost a tvar banánů, pak není možné neregulovat, kdo k nám může přijít a koho tady opravdu nechceme.
Navíc stále tvrdím – Evropa kdysi nabídla tzv. trpícím zemím civilizaci a obchod. Tyto země daly přednost tzv. sebeurčení a nezávislosti. Pak ale to musí brát se vším všudy a postarat se o své občany samy. Evropa a její hodnoty byly odmítnuty, často krvavým způsobem, jako třeba v Alžírsku. Nuže, bereme na vědomí. I my jsem si tímto obdobím prošli, když jsme odmítli klídek a smrádek c. a k. monarchie. A vybudovali jsme prosperující zemi.
Také z tohoto pohledu je potřeba dívat se na odmítnutí migračního paktu OSN naší vládou, které podporuji a s nímž se ztotožňuji.
