Především, KDU-ČSL nemá žádnou stabilní voličskou základnu. Kdysi dávno to bývala starší generace z menších měst a venkova, která už má své jisté a nechce toho příliš měnit – je přirozeně konzervativní. Tato generace byla lidovci už vícekrát zrazena, naposledy současnými znevýhodňujícími důchodovými opatřeními. Lidovci se už delší dobu snaží vlomit do přízně mladé generace, různými opatřeními na podporu mladých rodin, a nechápou, že tito lidé je prostě volit nebudou. Jednoduchý důvod. Jak může nejliberálnější část společnost volit konzervativní stranu? Je na čase toto paradigma pochopit.
Navíc, každá dávka rodinám je dvojsečná zbraň. Rodina bude fungovat, pokud jsou na sobě její členové závislí. Pokud tomu tak nebude, pak mizí jedna z podmínek soudržnosti, která ji od nepaměti drží pohromadě. Rostoucí počet svobodných, dobře situovaných matek je toho dokladem. Z lidovecké politiky dětského byznysu tak budou profitovat především ty skupiny lidí, kteří jsou pro společnost spíše zátěží než přínosem. Na úkor stability společnosti, jak vidíme třeba v současné Francii.
Dále, KDU-ČSL zůstává personálně přespříliš spojena s katolickou církví a jejími institucemi. Stále platí, že bez lidoveckého Ph.D., to je ministrování v mládí a práce kolem kostela v pozdějším věku, je velmi obtížné získat důvěru zasloužilých bafuňářů. Krásný příklad za všechny. Oblíbený knihkupec a popularizátor kultury v jedné místní organizaci raději ze strany odešel poté, kdy se místní bafuňáři postavili proti jeho postavení v čele kandidátky do komunálních voleb. To raději „lidoveckou srdcařku“, kterou ovšem členská základna odmítla a tato přešla i se svým lidoveckým srdcem mezi extrémisty (Slušní lidé). A nakonec se v čele objevili bafuňářští synové a dcery. Příklad vnitrostranické demokracie a la Severní Korea nebo třeba Kambodža. Bafuňářskému mládí je jistě přáno, ale jestli to pomáhá KDU-ČSL jsem na pochybách. I o tom, jestli má třeba pro mě smysl se ještě jakkoliv angažovat. Spíše už ne.
Důsledkem je pak schopnost členů zastávat odpovědná místa ve státní a veřejné správě. Tanec kolem ministra zemědělství byl komický. Tak mně připadá, že lidovci mají rádi pozice, se kterými není spojena žádná odpovědnost, zato pěkný příjem, ale do exekutivy se až tak nehrnou. Zdá se, že nejsou lidi. Není se co divit. V parlamentě sedí největší počet poslanců KDU-ČSL od Luxových dob, ale o většině z nich se dozvídám až při diskusi o způsobilosti pohlaví ke vstupu do manželského vztahu. Kde jsou, když se diskutuje třeba o ekonomice či energetice? Že by koštovali tiché víno v kuloárech?
Také si myslím, že farizejskému pozdravu Zdař Bůh v lidovecké korespondenci nebo neupřímnému bratrosestrování při vzájemném oslovování by už měl odzvonit umíráček jednou provždy. Nehodí se to.
Svého času jsem vyslovil pochybnosti o prospěchu předvolební koalice s ODS a TOP 09. Plody tohoto spojení KDU-ČSL sklízí dnes a bude-li nadále odvádět tu nejšpinavější práci, pak i ty 2 % v dalších volbách bude moci považovat za úspěch. ODS se začas zbaví Fialy a své si zase uhraje. Lidovci těžko budou hledat osobnost, která je ze současné bídy vyvede. Nestačí mít image rockera ani kostelního muzikanta, nestačí ani producírovat se s traktorem v místech neštěstí. Nestačí být synem nebo dcerou poslance. Před mnoha lety se KDU-ČSL viděla na pozici německých křesťanských demokratů. Bohužel nestačí ani jezdit do Německa na návštěvy, vybírat diety a nechat se hostit. Je nutné přenést myšlenky a praxi i do našeho prostoru. A především pochopit, že křesťanská demokracie není výsadou nedělních katolíků, ale že ji mohou reprezentovat všichni lidé, pro něž je křesťansko-židovská tradice a kultura myšlenkovým zázemím, z něhož čerpají své politické názory a programy a za něž jsou připraveni povznést svůj hlas.
Je tomu akorát sedm let co jsem napsal pro PL následující text: „V roce 2008 se mě dostalo té pocty, že jsem se při příležitosti mezinárodní konference o projektovém managementu v Kapském městě mohl osobně sejít s tehdejší předsedkyní DA (Demokratické aliance) a starostkou Kapského Města paní Helenou Zilleovou. Potvrdila mi, že myšlenkový přerod členské základny, se stranou mnohdy spjaté po celá desetiletí, je často daleko obtížnější než vlastní rozšíření spektra politických témat nabízených veřejnosti k řešení. Je jednodušší za určitou skupinu lidí v politice bojovat (v jejím případě černošské obyvatelstvo) než ji přijmout za sobě rovnou ve vlastních řadách. Pokud však k tomuto procesu nedojde, přerod není dovršen a strana není připravena převzít politickou moc“.
Nic bych na tom textu nezměnil. V KDU-ČSL k žádnému přerodu myšlení nedošlo a nedochází. Strana je stejně myšlenkově rigidní, stejně uzavřená ve svém katolickém ghettu (nebo chcete-li bublině) jako tomu bylo dříve. Slov a přednášek o otevření se popadalo hodně. Praxe ale nulová. Zůstává otázkou, jestli bude mít KDU-ČSL ještě na svou transformaci čas nebo ji dříve odvane vítr, stejný jako odvál komunisty a sociální demokraty. Pokud se vnitřně nezmění, pak to ovšem nebude žádná škoda.
