Tak nám zase stěhují sochy. Tentokrát to není u nás a nejsou to gottwaldové ani rudoarmějci, ale stalo se v Kapském městě a postiženým je Cecil Rhodes. Navíc v kampusu University Cape Town, která právě Rhodesovi vděčí za svou samotnou existenci, neboť vznikla na pozemcích, které ji britský podnikatel a filantrop věnoval. Vděčnost světem vládne.
Čímpak si asi Rhodes zasloužil takové pozornosti? A to pozornosti nejen černých, ale jak je vidět z obrázků na BBC, i mladých bílých studentů?
Možnou odpovědí byl třeba pohled na inauguraci amerického prezidenta Donalda Trumpa. Už dlouho si žádný nastupující prezident nevysloužil od davů tolik negativní pozornosti, jako tento úspěšný a zdroji oplývající americký finančník. Člověk jasného názoru, jasné mluvy a oplývající akceschopností. Takové lidi my průměrní a beznázoroví nemusíme, že?
Stejně jako Cecil Rhodes před více než jedním stoletím. Nenechme se mýlit složitostí přediva rasových vztahů v Jižní Africe. Cecil Rhodes zemřel dříve, než státní útvar Jihoafrická unie vznikl a mnohem dříve, než se apartheid stal základem mezirasových vztahů. Cecil Rhodes nebyl člověk rasistických názorů ani žádné rasistické nebo segregační zákony v jím spravovaných územích nebo ve svých firmách nikdy nezavedl.
Cecil Rhodes byl úspěšný podnikatel, který se z nemajetného pěstitele cukrové třtiny v Natalu vypracoval až k majetnictví výnosných diamantových dolů v Kimberley. Současně byl Cecil Rhodes nadšeným britským imperialistou (v tom nejlepším a nejhrdinštějším slova smyslu) a tím nejpraktičtějším naplňovatelem ideálů dalšího velkého Brita, Davida Livingstona – ideálů šíření civilizace, obchodu a křesťanství do nitra černé Afriky. Nejlépe prostřednictvím britského národa a jeho šikovnosti.
Spolu s odchodem z Evropské unie ohlásilo Spojené království návrat ke kořenům. Chce se orientovat na Commonwealth, jinými slovy, bývalé impérium. Chce-li UK znovuobjevit své kořeny a přihlásit se ke své slavné minulosti, musí se přihlásit také ke svému rodáku Cecilu Rhodesovi. Zatímco matička Británie by ve své koloniální historii našla řadu představitelů i událostí, které je lépe skrýt černou plachtou, určitě mezi ně nepatří postava tohoto diamantového magnáta. Veškeré jeho obchodní i politické působení v Kapské provincii vedlo k jejímu rozkvětu a k růstu životní úrovně všech jejích obyvatel, bílých i černých. Cecil Rhodes byl současně pilířem spojujícím protichůdné zájmy britského a bůrského elementu v Jižní Africe a dlouhá léta se mu dařilo síly obou skupin spojovat ke společnému cíli, jímž byla prosperita a stabilita kolonie.
Cecil Rhodes jménem britské koruny připojil k impériu území Mashonalandu a Matabelelandu severně od řeky Limpopo, které pak s hrdostí neslo jeho jméno – Rhodesie. Byla to administrativa Rhodesovi Britské jihoafrické společnosti (také Rhodes řídil v tomto případě stát trochu jako firmu), která zastavila kruté vraždění mezi nepřátelskými národy Mashonů a Matabelů jižně od řeky Zambezi, která vymýtila krvavé nájezdy válečníků matabelského krále Lobenguly za dobytkem, ženami a otroky na území Mashonalandu. A byt to Cecil Rhodes, který v čele nevelkého oddílů odvážných obránců nové vlasti potlačil krvavé povstání Lobengulových hrdlořezů, které nebylo ničím jiným než touhou návratu do časů kořistění a vražedných orgií.
Afrika nemá zase tolik velkých osobností, které by si zasloužili místo v panoptiku věčné slávy. Těžko mezi takové řadit krvavé vládce předimperiálního období, jako byli třeba už zmíněný Lobengula nebo zuluský král Shaka, před jejhož krvežíznovostí museli Lobengulovy předci opustit původní domovinu na severovýchodě dnešní Jihoafrické republiky, aby pak znepříjemňovali život předkům Mugabeovým.
Bylo by dobré pochopit, že Jižní Afrika dneška není jen Nelson Mandela a stateční bojovníci proti vládě apartheidu. Jižní Afrika dneška, to jsou také Cecil Rhodes, Jan Christian Smuts, Louis Botha, Jan Hofmeyr a další, kteří pokládali základy její dnešní hospodářské prosperity, vzdělanostnímu rozvoji a demokratickým tradicím vládnutí. Lidé, jejichž schopnosti a dovednosti vysoce převyšovali běžný průměr populace a kteří za sebou zanechali dílo, o kterém sice můžeme diskutovat, jehož bychom si však měli v historickém kontextu vážit a které nemáme právo hanět.
A to zvláště na pozadí skutečnosti, že to nebyl Cecil Rhodes, kdo přivedl kdysi prosperující kolonii k téměř dokonalému státnímu bankrotu. Když Robert Mugabe přebíral v roce 1980 od prozatímního prezidenta Abela Muzorewy Zimbabwe, přebíral prosperující stát. Jeho hospodářská politika a milionprocentní inflace neokradla jen zbytky dosluhujících bílých osadníků z časů Rhodesie, ale uvrhla do nové bídy především většinu černých obyvatel země.
Jedním z módních slov dneška je vize. Slovo často skloňované, ale obsahově většinou značně vyprázdněné. Hledat opravdového vizionáře je jako hledat jehlu v kupce sena. Cecil Rhodes takovým vizionářem byl a i v těžkých a tvrdých podmínkách předkoloniální Afriky nejednu svou vizi uvedl ve skutečnost. Takovou byla třeba civilizovaná Rhodesie. K těm nenaplněným patří železnice z Kapského města do Káhiry. A naplnění se už nedočká, neboť vize zmizela spolu s Rhodesovou sochou v Bulawayském centru města.
Cecil Rhodes byl představitelem impéria, s jeho světlými i stinnými stránkami. Můžeme ho nahlížet z různých stránek, neupřeme mu však zásluhu o razantní civilizační změny a hospodářský rozvoj v jižní Africe. Tvrzení, že tak bylo na úkor původních obyvatel by bylo hodně pokrytecké.
Možná, kdybychom měli více Rhodesů a méně Mugabů, byl by už dávno konec sto let trvající ostudy v podobě nikdy nekončících a nic nepřinášejících charitativních sbírek na děti a hladovějící v Africe. Jaké řešení nabízejí ti, kdo dnes zvedají pěsti proti Rhodesovým sochám? Nebo intelektuálové, kteří si za své protirhodesovské výlevy nechávají tučně platit z Rhodesova stipendia?
